Tak se nějak na různých místech mihly zprávy o tom, že se v Trnavě hnuly ledy. Země se zatřásla a vyvrhla na denní světlo něco, o čem se mluvilo a chodilo se kolem toho trochu s respektem. Snad jako kdyby se všichni báli, co jim ta prapodivná věc může způsobit. Ale nakonec po dlouhých debatách a diskusích bylo rozhodnuto, že ať bude obsah jakkoliv nebezpečný, je třeba chytit to celé pevně do rukou. Ono, kdoví, co by se nakonec stalo, kdyby byl takový předmět volně ponechán. No a tak se zrodil Stres, nové album trnavské party Ahoj, které vyšlo na konci dubna. Najít ho můžeš v digitální podobě, ale taky jako sedmipalec s podpisem Stoned to Death a High Forehead press. Sedm divokých válů na ploše necelých deseti minut s Tebou solidně zacvičí. Takže se radši připrav, protože to bude rychlý, divný a hodně rozjetý.

Ani vlastně nevím proč, ale tak nějak mi Ahoj obestírá zvláštní tajemná aura. A nejen Ahoj, ale platí to pro celý Kubik, z jehož prostředí tahle formace pochází. Mluví se o tom, kdekdo už to vlastní kůži zažil a ten pak zase jen dál může vyprávět, jaké to je. Ale hlavní roli tady pořád hraje ta samá otázka, protože jaké to tedy je? Bezesporu je to poctivý nářez, kde si emo, hardcore a punk podaly ruku s myšlenkou pořádného náporu na ušní bubínky všech poslouchajících. Jak už tady padlo, je to ale i divný, protože i kdyby byla sebevětší snaha tuhle partu zachytit a mrknout se jí zblízka na zoubek, nepůjde to. A pokud k tomu všemu ještě přihodíš drobné záchvěvy násilí, tak se tahle divnosloška jen znásobí. Je to chaos napasovaný do příliš malé krabice, ze které se bez větší snahy prorve ven a začne se nekontrolovatelně šířit po okolí. Je to facka na tvář, pokud by kdokoliv měl nějaké kecy a pochybnosti. Je to drzý, ironický, nabroušený. A na konci stejně ani moc nevíš, co na to všechno říct.

Nová deska s názvem Stres přichází po čtyřech letech od předchozí nahrávky, kterou bylo Demo ze srpna 2019. Vytratilo se tady trochu syrovosti a jakési nedefinovatelné neurvalosti, ale vzhledem k tomu, že Demo bylo špinavou záležitostí až na půdu, tak je obojího na novince pořád ještě dost. Celé album je tak zvukově o něco čistší, ale taky hravější, a do jisté míry i melodičtější. Ostatní zůstává při starém, pořádný tah na branku, silný tlak, nadupaný kytary a pekelně ostrý vokál. Když si k tomu pak přidáš ještě zajímavý a hodně nazlobený texty, tak výsledek Tě rozhodně v klidu nenechá.

V některých částech Ahoj drtí zcela nekompromisně a předvádí zběsilý nářez, který Tě chce roztrhnout na dva kusy. Na jiných místech alba se o svoje slovo důrazně hlásí ironie, která v kombinaci s ohromující intenzitou způsobí mrazení po celém těle. Jde to v rychlém sledu za sebou a po skončení Ti zůstane jen otevřená pusa. Chvilku tak popřemýšlíš, jestli se Ti to celé nezdálo a pak se pro jistotu přesvědčíš několika dalšími poslechy. Stejně to ale nějakou chvilku bude jen rozostřená šmouha mihotající se po okraji zorného pole. Nepolapitelná, neuchopitelná a nezastavitelná. Tu a tam Tě sice nechá přijít blíž, ale během vteřiny je schopna zase jako mávnutím kouzelného proutku zmizet. Takže si klidně můžeš stále dokola lámat hlavu nad tím, co to je a jaké to je. Odpověď je na dosah ruky, ale jakmile po ní chceš sáhnout, lehce se zatřepotá a odpluje po větru. Nakonec tak zjistíš, že je lepší nechat to celé být. Narvat sluchátka hluboko do uší, vytáhnout hlasitost na maximum a pustit ke slovu chaos. Chaos, který přinese všechno možné, co by Tě jen mohlo napadnout. Tak se vidíme na druhé straně…Ahooooj.