Navážeme na emo/screamo léto a je mi ve své podstatě jedno, že tahle konkrétní věc vyšla ještě před létem. V jednom případě jsem byl zvědavý hodně, v tom druhém o něco méně. V jednom případě to bylo trochu mystérium, ve druhém už zase tolik ne. Jestli to z toho není jasné, tak se jedná o splitko, kde každá strana je tak trochu jiná, ale přesto je tam několik stejných bodů. A ano, zase se to nějak zajímavě protnulo, možná ve více oblastech a možná to v tom vidím pouze já, protože v tom ono protnutí vidět prostě chci. Ať už to je jak chce, tak řeč je tady o splitu dvou kapel ze Slovenska, kde se střetává jak emo, tak screamo, ale i třeba emo-hardcore nebo post-punk. Nahrávka se dostala na svět letos v dubnu a na svědomí ji mají Astris Lapsus a Nabosoposkle. Poslechnout si ji může na bandcampu a pokud je mi známo, tak v jiné, než digitální podobě aktuálně neexistuje. Sedm minut na jedné straně, osm na druhé a parádně vypjatá nálož plná emocí. Což se ostatně, s lehkým rýpnutím, k současnému Slovensku docela hodí.

Jméno Astris Lapsus vídám už nějakou tu dobu, ale nahrávku nebylo možné až do letošního dubna dohledat. Důvod je jediný. Neexistovala. Občas jsem zaznamenal nadšené ohlasy, a tak jsem byl samozřejmě zvědavý, jak bude tahle trojice znít. Stejně tak samozřejmě jako jsem byl zvědavý, tak jsem splitko poslouchal s nějakým tím zpožděním. A ano, bylo to v létě, takže pro mě letní záležitost bez ohledu na datum vydání. A nakonec se ještě i povedlo, že jsem na konci srpna mohl vidět Astris Lapsus naživo. Na té stejné akci, kde jsem neviděl ani Wracaj, bo ciemno, ani třeba Kafku. (s tečkou). Ona bratislavská trojice byla vlastně jedinou kapelou, kterou jsem za večer stihnul. Ale to už je jedno, určitě jsem za to rád. Protože tím došlo na srovnání toho, jak zní kapela z nahrávky a jak na koncertě.

Pokud jde o nahrávku a stranu Astris Lapsus, tak tady najdeš dva tracky, konkrétně Pulz a Zdielať chvílu. Obe dvě věci jsou hodně napjatý a dost nervózní. Líbí se mi atmosféra, která přepíná mezi vztekem, frustrací, odevzdáním a jakýmsi smířením. Tu a tam se do toho polehounku vkrade i smutek a dodá tak ještě více na veškeré intenzitě. Srší z toho ale taky naléhavost a protest. A už asi chápeš, že když tohle všechno promícháš a uděláš to dobře, tak to bude znít naprosto perfektně. Což se Astris Lapsus bez jakýchkoliv keců povedlo. Je to výbušný a neuvěřitelně živelný, ale trochu jiným způsobem, než by člověk mohl čekat. Zahraje Ti to na nervy, ale opět i tady jinak, než si můžeš představit. Je v tom něco, co se nedá úplně popsat, ani zachytit. Nějaký prvek, který tomu dodává pořádnou jiskru, ale není jasně definovatelný. Nebo možná není snadno definovatelný. Mě osobně to baví hodně a energie, co se dere ven, se nedá zastavit. Co mi možná malinko nesedí, a opět je to věc preferencí a věc u mě se dost opakující, je místy až podivně sterilní a umělý zvuk. Na výsledek to sice vliv nemá, ale je to něco, co mě na pár místech prostě trefí. A srovnání živého hraní s nahrávkou si sedlo dost na pohodu, což mě samozřejmě velice těší.

Jméno Nabosoposkle jsem zaznamenal dalo by se říct poměrně nedávno a v lednu letošního roku proběhlo i setkání naživo. A bylo to vlastně moc fajn. Dechberoucí intenzita je tady zabalena do potemnělýho hávu a pořádně vyhrocena. Když jsem tuhle čtveřici sledoval živě, tak mě u toho přepadla myšlenka na francouzský screamo kapely, i když spíš obecně, než bych si vybavil konkrétní jména. Rozhodně to ale mělo sílu, která Tě mocně přitlačí k nejbližší stěně a na chvíli na Tebe přenese tíhu na světa, než na pár okamžiků poleví a dá Ti možnost se nadechnout. Můžeš se dokonce i zasnít, ale jen do příchodu další chaotické a strhující pasáže, která veškeré snění roztrhá na kusy. Takže pokud budeš mít možnost vidět Nabosopokle živě, tak určitě není potřeba váhat.

Strana Nabosoposkle nabízí taky dva songy, konkrétně Rozkaz! a Pravda. Osm minut hodně intenzivního mixu tlaku a uvolnění. Funguje to naprosto precizně. Obě dvě strany mince totiž tahle čtyřka ovládá bravurně. Natlakované pasáže jdou na krev, intenzita je na maximech a chaos se kontrolovatelně vpíjí pod kůži. Energie exploduje, atmosféra na Tebe padá jako těžká deka a scream vráží do hlavy poměrně bolestivý klín. Když naproti tomu nastupuje vyklidnění, tak zavíráš oči, necháváš se unášet houpavými rytmy a propadáš smutku a beznaději. Potemnělá nálada Tě omotává a nabízí chladně přitažlivou náruč, kde se chceš schoulit a rezignovaně sledovat, jak svět začíná hořet. Znovu jen do doby, než se v Tobě nahromadí frustrace i vztek a Ty máš nutkavou potřebu vykřičet si plíce a zase si v klidu odpočinout. Je to skvělý a zvládneš se v tom bez problému ztratit. Baví mě ono střídání dvou naprosto rozdílných pólů, kdy ale jeden bez druhého prostě nemůže existovat, protože by to celé pak nedávalo smysl. Oproti předchozí nahrávce Nabosoposkle se mi tady taky hodně líbí čitelnost a srozumitelnost, dokonce i tam, kde by něco mohlo ztratit. Naléhavost je tady občas tak velká, že jde všechno stranou a Ty se jen propadáš do vířících myšlenek na všechno a na nic zároveň. Skvělý texty jsou už pak ne třešničkou na dortu. A já smekám, jelikož jsem zasažen přesně a hlavně hodně tvrdě, i když příjemně.

Tohle splitko vlastně nemá chybu. Je absolutně výborný, svěží a dostane Tě. Jakmile si ho jednou pustíš, budeš se k němu chtít pravidelně vracet. Budeš v něm hledat nové věci, budeš na něj nahlížet z různých úhlů pohledu. Zamiluješ si ho, propadneš mu. Tohle je jednoduše něco, co musíš slyšet, není jiná možnost. Až uslyšíš, tak pochopíš.