Abych řekl pravdu, tak mě hardcore poslední dobou v mnoha ohledech celkem nemile překvapuje. A díky těmto „překvapením“ se pro mě v některých bodech poměrně dost vzdálil. Z „hardcore is more than music“ se tak nějak pomalu stává prázdná věta a občas se sám hardcore podivně točí na místě a zvláštně cyklí. Nicméně, tohle asi v první řadě neměla být polemika o tvrdém jádru, i když k tomu člověk hodně snadno sklouzne. Ve výsledku to pak spolu všechno souvisí a na řadě míst se jednotlivé nitky spojují, aby se pak zase mohly jinde rozpojit. Souvislosti, které někdy nenajdeš ani mezi řádky a je jen otázkou, jestli se blbě díváš nebo tam vážně nejsou. Ale to neuvědomělé přešlapování na místě, kdy je snaha vytvořit iluzi pohybu vpřed, mě vážně nebaví. Když už to je pak pohyb dopředu, tak následovaný chvalozpěvy za… ani vlastně kolikrát nevím za co. Dobře, dost už nářků. Ono se stejně najde něco, co bude dávat smysl a co odsune aktuální pachuť třeba trochu na pozadí. Něco, co dá aspoň na chvíli zapomenout… na dost věcí.

S dost odevzdaným výrazem jsem se před pár týdny dostal naprostou náhodou k francouzské kapele, která mě zaujala svým designem, a to vlastně hned z fleku. Kapající nápis z kapajícího srdce, to prostě lákalo k bližšímu ohledání. A to přineslo zjištění, že tahle riot grrrl čtveřice (výjimkou je pouze kytarista), která si říká Spiruline, vydala nedávno novou desku. No, a tady znovu zafungoval vizuál, protože růžovo-bílá kombinace spolu s ústředním motivem, kde se asociace mohou rozběhnout třeba i k filmu Kill Bill, jednoduše praštila do oči, a v tomhle případě ne jen v pozitivním smyslu slova. Provokace, které by se mohly týkat ústředního motivu a jediné správné názorové linie hardcorové subkultury si tady radši odpustím, protože by se to mohlo klidně i zvrtnout. Asi si všichni mohou něco domyslet. Nebo nemusí, že jo. Každopádně, novinka nese název Up To The Task, světlo spatřila na konci března, a kromě digitálu ji najdeš taky jako kazetu a kompaktní disk, všechno DIY v režii kapely. Co se obsahu týče, tak na Tebe čeká pět ostře laděných skladeb v celkové délce dvanácti minut a připrav se na hodně výživnou jízdu.

První věc, která mě dostala, když jsem se už pustil do poslechu, je skutečnost, že tohle prostě nezní cool. Mohlo by se zdát, že to je dost negativní začátek, ale opak je tu pravdou. Není to cool a je to super. Z Up To The Task ani moc nesálá pozitivní energie nebo radostné nadšení a ano, pořád to není vůbec na škodu. Tahle nahrávka je totiž hodně nasraná, hodně napjatá a docela dost nervózní. Zvuk je tak akorát syrový a přitažlivě humpolácký a neohrabaný. Ne, furt nic špatného. Všechno tu parádně sedí a jde k sobě jako puzzle. Povětšinou pomalejší tempo, kde se brousí hrany až létají jiskry, občasné rychlejší, a dokonce i melodické pasáže, co se pak znovu utopí v těžkopádném soundu. Pořádně hrubý a nazlobený vokál, který je místy vystřídán vyšším, ale stejně bojovým a odhodlaným. A celé dohromady to zní skvěle a zajímavě. Jestli tu ucítíš jakýkoliv metalický nádech nebo třeba i chvilkový závan crustu, tak je to naprosto v pořádku, to je totiž pravá tvář Spiruilne a neuděláš s tím absolutně nic. A pokud by to měl být třeba problém, tak takovýho chain punku je všude kolem dost a dost.

Asi to nedokážu nějak víc vysvětlit, ale tahle deska mě baví. Možná je to tím, že mi přijde jiná, možná v tom roli hraje napětí nebo divně trhaná nálada. Možná něco úplně jiného, kdo ví, že jo. Rozhodně v tom ale něco je. Třeba i naléhavost a místy až urputný tlak. Tohle je přesně ta rána přes záda, kdy si člověk není jistý, jestli nemá náhodou vyražený dech. Asi to znáš, když se dostaví mírně nepříjemný pocit po cvaknutí zubů a hodně se zajiskří před očima. Pak už musíš jen přijmout šílený výraz a nechat všechno být. Tohle nepočká, je to tom být tady a teď, připraven se zarputile rozběhnout třeba i do prázdna nebo proti zdi. Vystihnout ten správný moment, kdy se pod tíhou zbortí to, co znáš. Spiruline ani nehrají tolik na zuřivost jako právě na vztek a odpor. Up To The Task je ve svém ohledu ryzí protest, který je navíc tlačený zničující silou dopředu. Hardcore, jenž Ti vykopne z ruky pití, možná i nějaký ten zub a nehne u toho brvou. Funguje tu podivná přitažlivost, kdy chceš jednotlivé skladby poslouchat furt dokola, ačkoliv si je stejně nebudeš ani po stém poslechu prozpěvovat. Určitě si ale budeš pamatovat neodbytný pocit sevřít ruku v pěst. Stejně tak se vždy dostaví zamrazení v zádech. A právě v tom je síla tohohle hardcoru, co Ti nedá spát. Možná drobné detaily, možná esence všeho, co ještě dává na tomhle místě smysl. Ať tak, či tak, Spiruline by nemělx uniknout Tvojí pozornosti. Bez trendů a debilních keců kolem. A když to bude za chvíli jinak, tak ať, tenhle kousek bude uložen na jiném místě.