Tak a pojďme zase na nějakou pořádnou sypačku, která Tě zvedne ze židle rychle a prudce, že nebudeš vědět, kde Ti hlava stojí. Přesně trefený střed mezi powerviolence a grindcorem, kde všechno směřuje k rychlému a drtivému konci. Tam pak padneš s vyplazeným jazykem a myšlenkou na chaos, jehož intenzita Tě prostě podmanila. Řeč tady je o novém počinu malajsijské čtveřice Rect., který sice není úplně žhavou novinkou, ale pramálo na tom vzhledem k obsahu záleží. Nahrávka nese název Blitzkrieg a najdeš ji aktuálně pouze v digitální podobě s poslechem na badcampu. Do světa byla vypuštěna na začátku letošního ledna a věř tomu, že Tě sejme plnou silou. Pokud tu byla řeč o obsahu, tak na Blitzkrieg najdeš pět devastujících tracků s celkovou stopáží zaseknou na čtyřech a půl minutách. Vlastně tu nečekej nic jiného než absolutní masakr, co Ti zvedne tlak a pořádně rozpumpuje srdce.

Rect. svoji první věc představili v roce 2020 a kdo by čekal demo se syrovým zvukem, skřípáním a praskáním všeho druhu, byl by na tomto místě asi trochu zklamán. Nebo možná překvapen, dál podle osobních preferencí míry špíny, chaosu a hluku. Proč to ale zmiňuji, když by tu měla být řeč o novince? Nejspíš v souvislosti s porovnáním, protože Blitzkrieg celkem solidně dělá čest svému názvu, samozřejmě v přeneseném smyslu slova. Rychlá a ohromující koncentrace síly to je každopádně a tuhle informaci dostaneš už v prvních vteřinách. Žádné přešlapování na místě, žádné intro, žádné proslovy. Totální a strhující rež od samého začátku do úplného konce. Neskutečná palba, která Tě během necelých pěti minut prostě bez problému zničí, zlikviduje. První setkání s Blitzkriegem bylo dechberoucí, chtělo by se říct i doslova. Láska vyrvaná z kloubu. Ne vykloubená nebo vymknutá, prostě a jednoduše vyrvaná. Grinding powerviolence ve smrtícím podání. Když se pak vrátím k tomu samotnému porovnání mezi první a aktuálně poslední „deskou“, tak základní parametry jako je hrubost, rychlost a zuřivost se v podstatě nemění. Jen Blitzkrieg přináší víc robustní a zdrcující, možná i temnější zvuk. Všechno se na Tebe sesype a jak budeš odolávat je jen a jen na Tobě. Nebude to ale nic snadného.

Občas mě snad i baví řeči o tom, jak je něco jiného v záplavě „stejných“ věcí a pak se stejně všichni rozplývají nad další sypačkou, která to drhne někde třeba víc nebo jinak. Ale co si budem, že jo? Někdy je to nejpřímější a nejjednodušší vlastně to nejlepší. Čistá a jasně čitelná rubanice, která nikam moc neutíká a seseká všechno kolem sebe. Bez zbytečných keců, protáhnutých pasáží, bez příkras. Dostat se z bodu A do bodu B nejkratší a nejvíc ničivou cestou, neřešit nic a prostě jet. Tohle přesně jsou Rect. Poslechneš jednou a nebudeš chtít přestat, poslechneš dvakrát a stane se z toho povolená závislost. A třeba to je právě primární neurvalost a touha po demolici světa, která může za to, že Rect. mě na Blitzkrieg neskutečně baví. Je to totiž vážně nekompromisní, v kompaktním balení a bez omáčky kolem. Sečteno a podtrženo je to asi tak, že pokud hledáš něco, co Ti pocuchá nervová vlákna, tak tahle čtveřice z Kuala Lumpur je více než skvělá volba. A pokud Ti nebude stačit aktuální čtyř a půlminutovka, a ne, fakt nebude, tak prožeň ušima i zbytek toho, co tihle blázni vydali. Bude to parádní…