Ve střípkování budeme ještě pokračovat, akorát se pro tentokrát přesuneme mimo naši kotlinu, konkrétně pak na Ukrajinu. Před časem tu padla zmínka o ukrajinské hardcore formaci Dughouse, která v únoru vydala svoje nové album, a právě na tohle aktuálně budeme navazovat. Jak už v souvislosti právě s Dughouse zaznělo, tak i v téhle šílené době se žije a systém balancují na vratkých nohách musí fungovat. A i v téhle děsivé a nesmyslné situaci se žije život. Ve strachu a napětí, mezi výstřely a troskami míst, která dříve vypadala značně jinak. I v téhle době se dějí vcelku normální věci, možná důležitější než kdy jindy. Jak v současné době vypadá hudební scéna nebo obecně hudební zázemí na Ukrajině si můžeme jen horko těžko představovat. A možná si to radši ani představovat nechceme. Nicméně, i přesto všechno tam vzniká nová a zajímavá hudba a svět se dál točí, jakkoliv banálně a univerzálně tahle fráze může znít. A to hlavně s ohledem na to, kde se to celé děje.

Za prvním hudebním střípkem se totiž vypravíme do Oděsy. Jméno tohoto ukrajinského města jsme za poslední dobu mohlx zaznamenat opakovaně a vlastně nikdy to nebylo v nijak dobré souvislosti. Když se ještě vrátím k už zmiňovaným Dughouse, tak i tahle formace je původem z Oděsy. Ale zase zpátky k věci, protože na začátku července vyšel single s názvem К​р​и​ч​и, neboli Scream, za kterým stojí další Oděská parta Right In Front. No a Right In Front přináší pořádnou dávku hardcoru, který na Tebe dopadne jako ocelová deka. Je to tvrdý, řízný, nabroušený, ale i potemnělý a hodně intenzivní. Za mě osobně tady celkem zásadní roli hraje i masivní tlak, který Tě hned na začátku vezme hezky do kleští a nebude Tě chtít postit, dokud nebude po všem. K tomu si přidej solidně napjatou a dost tíživou atmosféru a víš, že tohle je něco, co Te povalí na záda. A když do toho zasadíš ještě ponurou textovou stránku, tak máš co do činění se strhujícím počinem, co se Ti dostane pod kůži. První část skladby je místy vážně dost temná a pochmurná a husí kůže tady rozhodně není nějakým vedlejším efektem. Pomalejší tempo a špinavý praskající zvuk pak celý tenhle skličující dojem jen podtrhují. Je v tom cítit smutek, ale i vztek. Je to jako pohled ven z propasti na temné nebe, kdy není jasné, co přijde v následující minutě. Je to jako ta chvíle, kdy se rozhoduješ, jestli to všechno vzdáš a rezignovaně si sedneš na zem nebo zatneš ruku v pěst a vyrazíš na zteč. Jestli to necháš být nebo všechno černé myšlenky rozmetáš na kusy. A takhle nějak vypadá druhá půlka skladby. Značně nabroušená s pulzující energií, která Tebou projede jako elektrický proud. Propast je pryč, sklíčená atmosféra zůstává, ale je přetavena v rozbouřenou sílu, která se nezadržitelně valí vpřed a překážky drtí s ledovým klidem. Líbí se mi tady taky značná syrovost nahrávky, která naprosto parádně sedí k celkovému dojmu téhle pecky, ale i melodičnost některých partů, která se utápí v drtivé náloži ostrých hardcorových riffů. Dohromady je to velká nádhera, kterou je dobré si pořádně vychutnat. Tak už moc nad ničím nepřemýšlej a sypej na kapelní bandcamp, kde to můžeš spustit. A nechť Tě síla a dravost hardcoru provází.

Druhou kapelou jsou Still Here. Tahle banda je z Kyjeva a nedávno, konkrétně na začátku července, si střihla svůj první set, a ještě chvilku předtím, na konci června, vysypala z rukávu svoji debutovou nahrávku. Jedná se o Self Titled Live Demo 23 a poslechnout si to můžeš na YT. Jeden track, tři minuty, pořádně špinavý a syrový zvuk, a i tady hardcororová energie. Oproti Right In Front hrají Still Here více melodické tvrdé jádro, nicméně ani drive, ani říz tu rozhodně nechybí. Ani tady nečekej žádnou sypačku, ale spíš pomalejší tempo a přísný riffy, co Tě solidně nakopnou do zadní části těla. Není to ani tak temná záležitost jako v případě jejich souputníků z Oděsy, ale naléhavost tu naopak nechybí ani trochu. Baví mě tady zatraceně syrový zvuk téhle skladby, který jen dokresluje celkovou náladu a vyznění. Jako kdyby to bylo nahráno ve spěchu kdesi ve zkušebně a byla to v tu chvíli ta nejdůležitější věc na světě. Minimalisticky, přesto hodně výrazně. Tahle věc má velkou sílu v melodiích, ale hlavně ve sdělení, které by sice mohlo vyznít tak nějak strašně známě, ale pokud ho zasadíme do současné situace, tak dostává zcela jiný význam. Ponurost a smutek je vytlačen nadějí a nezdolností. Dá se v tom číst vlastně pozitivní nádech, když se budeme bavit právě o síle textu. A tohle je ta nejmocnější zbraň, se kterou Still Here přichází, aby si Tě získali. Hodně mě baví atmosféra téhle debutové pecky, tři minuty utečou jako voda a Tobě zůstane jen neurčitý dojem, jestli se Ti to jenom nezdálo. No, a tak to pouštíš pořád dokola a furt nemáš dost. Poslechnul jsem tuhle věc už nespočetně krát a pořád je to dobrý a pořád to chci poslouchat od začátku. Má to s v sobě něco přitažlivého a líbivého, co nějak neumím zachytit, když se teda nebudeme bavit o už zmíněné náladě. Ve výsledku mi to ale moc nevadí, protože ne všechno musí být nějak jasně řečeno nebo ohraničeno. A možná třeba právě tahle tajemnost je tím prvkem, který tomu dává ten zvláštní a zajímavý nádech. To už ať si pak každý posoudí sám. Takže, pro tuhle chvíli konec řeší a už to dávej, ať víš, co a jak.

A ve třetím případě se vrátíme zase zpátky do Oděsy. Kromě už zde zmíněných Right In Front a dříve uvedených Dughouse tu, samozřejmě kromě ještě dalších, působí formace s názvem benkart, která v polovině června vykopla svoji novou věc s dost výstižným názvem Stop. I v tomhle případě zůstaneme v hardcorových vodách, rozčeřených ale trochou emíčka a punku. Skoro čtyřminutová skladba Stop se nese, pokud je o atmosféru a náladu, v podobném duchu jako tracky od Right In Front a Still Here. Benkart ale drtí hlavně svojí naléhavostí a rozervaností. Jak sama kapela uvádí v popisu skladby, je to o vnitřní bolesti a vzteku, kdy se bolest a vztek staly každodenní součástí životů lidí na Ukrajině, a někdy se jen chce zakřičet „stop“, aby všechno skončilo. Jenže to nejde, protože je potřeba jít dál, bojovat a překonat zlo, které na Ukrajinu přišlo. I v tomhle případě má daný materiál dost syrový a špinavý zvuk, což ale i tady naprosto krásně koresponduje s celkovým dojmem. Tahle parta nádherně pracuje s náladou, která je sice dost temná a zasmušilá, ale taky výbušná a v jedné části i podivně klidná. Celá záležitost začíná rozjetou pasáží, která v sobě kloubí smutek a zlobu. Je to jako chvíle, kdy už máš prostě všeho dost a nevidíš v ničem smysl, kdy se všechno ztrácí v prapodivné mlze a Ty nevíš, kudy kam. Tahle část se následně překlopí do klidu a ticha, které vyznívá skoro až jako modlitba, a to jak hudebně, tak i textově. Je v tom velká hloubka a vlastně to připomíná ticho před bouří, krátkou pauzu na to, aby se člověk zase vzpamatoval, než bude zasažen bolestivou realitou. Roste napětí a houstne atmosféra, aby to všechno po pár vteřinách přešlo v zuřivý výboj energie a proud vzteku, kdy je potřeba všechno vykřičet, dostat ze sebe. Čas na jakousi vnitřní očistu, která je ale pouze krátkodobá, avšak zachrání člověk předtím, aby se úplně zbláznil nebo složil. Opřené o kontury aktuální situace, kterou od toho nejde oddělit, to dává dohromady strhující zážitek z poslechu, který napne nervy až k prasknutí. Baví mě tady živelnost a tvárnost, a hlavně poslední část tracku, kdy se to všechno utrhne ze řetězu a žije si vlastním životem. A pokud budeš někde poblíž, zcela jistě Tě to zasáhne. Benkrat umě míchají hardcorovou sílu s zuřivostí a intenzitou ema, kde je místo i pro trochu punku jako koření celého snažení. A o jakousi prostupující temnotu tady nouze také není. Takže se nech vtáhnout a pořádně zhluboka a dýchej, protože benkart Tě rozhodně šetřit nebudou. Poslech můžeš hodit na kapelním bandcampu, což je asi už ta poslední informace, kterou tu dostaneš, protože právě na bandcamp povede teď Tvoje cesta za touhle neskutečně silnou věcí. Jdi a neotáčej se.