Tak mám trochu divný pocit, že toho metalu, co jsem za poslední dobu prohnal ušima je nějak moc. Aspoň teda na můj vkus a cílené vyhýbání se metalovým kruhům. Jenže i tady musím jen uznale pokývat hlavou, protože je to strašně dobrý a strašně mě to baví. A zase je to navíc z Brna. Po Mörghuul, jejichž deska z loňského podzimu mě dostala naprostým šílenstvím, je tohle další parádní počin, který mi bude dělat společnost. Takže posílám pozdrav do prohnilých brněnských stok a pokud bude více takových počinů, tak to bude jen a jen dobře. No a o čem že je tady řeč tentokrát? O bahenním metalu v podání formace Kal. Tohle kvarteto totiž v polovině dubna představilo svoji novou desku pojmenovanou Satyrova zem. Najdeš ji v digitální podobě, poslech tradičně na bandcampu, ale taky jako kazetu. No a připrav se na pořádně hutnou jízdu, která Ti naservíruje šest tracků na ploše devětadvaceti minut. Jestli máš teda dost odvahy, tak se pojď ponořit pod vrstvu bahna, kde na Tebe čeká nejedno překvapení.

O Kalu jsem se poprvé dozvěděl zhruba před dvěma lety, a protože kořeny tohoto seskupení sahají do úrodného Polabí, kde jsem se nějakou dobu pohyboval, nebylo zbytí a následoval první poslech, který mě kupodivu celkem dost bavil. Jinak, Kal se dali dohromady někdy v roce 2020, takže můžeme ještě s klidem říkat, že se jedná o poměrně novou kapelu. Dál jsem ale nechal Kal tak nějak odeznít a jejich cestu jsem popravdě moc nesledoval. Velké překvapení pak přišlo loni, kdy jsem tuhle partu viděl naživo, kde mě přesvědčila o tom, že bych ji měl více sledovat. Když se ke mně tedy letos v červnu donesla zpráva o novém albu, byl jsem více než zvědavý, jaký materiál to nakonec bude. Do té doby měli tihle špinavci venku jen dva tracky, a to bylo vzhledem ke kvalitě docela málo. Na svém dlouhohrajícím debutu to proto solidně nasekali a jdou do plných.

Satyrova zem je prostě metal, i takhle jednoduše by se to asi dalo říct. Jenže, není to tak docela pravda. Kal totiž přináší uchu lahodící mix, který v sobě pojí tvrdost a neotesanost spolu s nelítostným tlakem, hrubostí, ale i melodickýma pasážema, které se tu prapodivně prolínají a dodávají celému projevu neskutečnou šťávu. Je to v podstatě takový divotvorný hrnec, kam napadalo kromě hlavní ingredience všechno možné, co bylo na okolních policích a spojilo se to v absolutní chuťovku. Všechno do sebe zapadlo, všechno dává smysl, i když budeš občas kroutit hlavou, co to jako má být. Všechno sedí a není tu nic, co nezapadá do vystavěného obrazu. Takže možná jen pro jakou takovou představu vezmi metalový základ, takovou tu poctivou lopatu, přidej k tomu trochu, ale opravdu jen trochu hardcoru, špetku sludge, zhruba tak na prst blacku a asi stejně thrashe a možná krapítek crustu a máš výsledek. A budeš jen zírat, co to udělá.

Tenhle materiál je zdrcující, ale zase to není zbytečně na sílu. Není to ani sypec kvílejících sólíček, ani těžkotonážní buldozer, který s temnotou v zádech rozryje okolní krajinu. Není to ani smrtonosný metal, ze kterého Tě bude mrazit v zádech, ale ani hluková vazba, co Ti podrazí nohy. Není to ani zlý, ale ani neškodný. Pak se samozřejmě nabízí otázka, co to teda je? Je to Kal. Bahnem a krví nasáklá bestie, která se chystá Tě vystrašit a která jako stín propluje mezi domy, schová se vždy za tím nejbližším rohem a pak s rachotem zmizí kdesi v rozmáčené půdě, odkud všeho všudy vlastně vzešla. A člověk se pak stává doslova posedlým, aby mohl tuhle stvůru, jejíž podoba je pouze předmětem vášnivých diskusí, vidět na vlastní oči. Aby mohl zahlédnout její pohyb a vydat se po jejích stopách, aby nakonec skončil po kolena zabořen v hustém bahně a přemýšlel, jak se dostane ven. A když to nepůjde, což je asi ta nejvíc pravděpodobná varianta, tak už je pak jen jedna jediná možnost. Zadržet dech a nechat se stáhnout pod hladinu.

Pro mě osobně Kal spojil do velké míry nespojitelné. Rovnováha, která na Satyrově zemi je, musela být měřena laserem, jinak si to asi nedokážu vysvětlit. Kvílející, ale pořádně ostrý a hutný kytary, hromové bicí a hlavně smirkovým papírem broušený vokál, který Tě sevře v ocelové náruči, z níž není cesty ven. Temnoty tak akorát, aby nedošlo k zadušení, stejně tak je to potom i s tlakem, aby nedošlo k rozmačkání. Kal Tě nechce zlikvidovat, chce si s Tebou pohrát, vyděsit Tě, potrápit Tě, protáhnout Tě tmavými houštinami a vyválet v bodláčí. A přitom všem zůstat nezahlédnut, protože i v tom je ono prazvláštní kouzlo. V jakési neuchopitelnosti a nepoddajnosti. Budeš se bát, ale budeš chtít jít pořád dál, nezastavovat se. Fascinace na maximu, touha po setkání úplně stejně. Je už potom jenom na Tobě, jak moc vytrváš, co všechno zvládneš, jak moc posuneš svoje hranice, aby došlo ke spatření dosud nevídaných věcí. Tak zataj nech a Kal, aby Ti aspoň naznačil cestu. Bude to skutečně neskutečný…