Nádhera, paráda, senzace, krása. Dubioza v Crossu! Musím říct, že když jsem se o tomhle dozvěděl, byl jsem radostí bez sebe. Jasně, zrovna tahle bosenská formace jezdí do naší kotliny celkem pravidelně, jestli se to tak dá říct, jenže většinou jako součást nejrůznějších festivalů, což v tomhle případě prostě nějak není ono. První říjnový den to ale mělo být všechno jinak. Oslava dvaceti+ let Crossu, odpolední mejdan a večerní závěr v podání pořádné dávky balkánského mixu. A tohle prostě chceš, nejde to nijak, není absolutně žádná jiná možnost.

Ačkoliv byl program první říjnové soboty dost nabitý, dorazili jsme opravdu až na vystoupení Dubiozy. Byl jsem ve výsledku strašně moc zvědavý, jak to celé dopadne. Tohle měla být opravdu velká akce a všechno se kolem ní točilo. Speciální stage, natěsnaná na Crossový dvorek působila opravdu monumentálně a nezvykle, a davy lidí před ní evokovaly festivalový nádech. Atmosféra byla elektrizující. Počasí se po celodenních rozmarech uklidnilo a všechno vypadalo na neskutečný zážitek. Spojení už probíhajícího podzimu a open air akce tady bylo sice dost odvážné, ale nakonec o to krásnější a netradičnější. Bylo to jako opravdové rozloučení se s létem. Tma už před osmou, pára od pusy, studený vítr a promáčená zem. Ale čert to všechno vem.

Už si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem Dubiozu Kolektiv objevil, ale moc dobře si naproti tomu pamatuju, že první skladbou, kterou jsem si od téhle divoké party poslechl, byla Blam Blam. Pak už to šlo všechno ráz na ráz a v pravidelných intervalech u mě měla Dubioza vždycky své místo. A vždycky, když jsem se k její hudbě vracel, bylo to snad ještě lepší než předtím. Neuvěřitelná energie, odzbrojující ironie, zběsilá směs nejrůznějších stylů. Už jen při poslechu některých věcí mi jednoduše běhá mráz po zádech, nebo mi začínají cukat nohy. A tohle všechno vypuklo hned s prvními tóny, které se rozezněly nad podzimními Holešovicemi. Mě naskočil spokojený úsměv na tváři a všechno bylo fajn.

Dubioza od samého začátku ukazovala svoji sílu. Žádný pomalý a opatrný rozjezd, žádné oťukávání publika, žádné žhavení. Na nic z toho nedošlo. Bosenská formace vletěla na pódium jako utržená ze řetězu, jako neřízená střela. Totální show už od začátku. Líbí se mi, když čas od času někdo zboří ten zažitý koncept živých setů, kdy se kolikrát vlastně jen čeká na závěr, kde mají zaznít ty největší hity a všichni jsou nakonec spokojeni, i když museli přetrpět několik věcí z nového alba, pár nemastných neslaných tracků a sem tam něco, co už naznačuje, že vrchol se pomalu blíží. Ano, aby se takový koncept mohl zbořit, tak je potřeba, aby měla kapela co nabídnout a z čeho vybírat, víc pecek, víc písniček, jež budou lidi znát. A protože Dubioza tohle nabídnout může, servírovala už od startu jeden hit za druhým bez jakýchkoliv řečí kolem. A všechno do sebe zapadlo. Energie se rozlévala na všechny strany, celý dvorek jiskřil i s přilehlým okolím a večerem se nesly otřesy od stovek nohou, dopadajících opakovaně na zem. Celá stage byla v pohybu, nasazení na 161 procent, publikum během chvíle zcela omámené a omotané kolem prstu. Neustálý kontakt s lidmi, srandičky, perfektně sehraná a nacvičená show. A perfektní byl i zvuk, který tak ještě zvýšil celkově pozitivní dojem. Možná by to na někoho mohlo působit třeba až moc umělým a cirkusovým dojmem, ale opak je v tomhle případě pravdou. Tohle bylo zatracené živelné, upřímné a s láskou. Pauzy mezi songy vyplněné třeba utahováním si z Eurovize a Bosny jako státu, napsaný projev v češtině, „rychlovýuka“ refrénového popěvku i robotická návštěva nebo v češtině zpívaný refrén pecky Himna Generacije. Všechno jako součást geniální show, která člověka baví a zároveň mu nedá vydechnout.

Práce s publikem byla v podání Dubiozy prostě precizní, neměla chybu. Člověk měl neustále pocit, že kapela je tady opravdu pro něj, pro všechny, kteří dorazili. Že si bez nejmenší přetvářky užívá všechno to křepčení na scéně a že je odhodlána nás utancovat k smrti. Takovou upřímnost nezahraješ, ta musí vycházet ze srdce, což se v tomhle případě stalo. Jasně, určitě by se to celé klidně mohlo obejít bez tisíckrát opakovaného a profláknutého pokřiku What’s Up Praho nebo How you feel? Ve výsledném dojmu je to ale naprostá maličkost, která nemá na zážitek a prožitek vliv, a navíc to prostě k takové show i patří. A lidi to chtějí slyšet, chtějí si zařvat, chtějí vědět, že tenhle večer patří jim. Musím zcela otevřeně přiznat, že u některých songů se mi nahrnuly i slzy do očí, tak moc silné to pro mě v některých ohledech bylo. Všechno se protnulo v jakémsi bodě, který spojil jednotlivá vlákna a utkal z nich pak něco, co se hodně těžko popisuje. Už v průběhu setu mi bylo jasné, že některé pecky budou znít opakovaně ještě týdny po jeho skončení. Musím taky říct, že celkovou energií mě to vrátilo několik let zpátky, ke vzpomínkám na Irie Revoltés, jejichž vystoupení byla také výbušná, energická a mocně roztančená. Dubioza to ale hnala vpřed dechberoucím tempem, nehodlala zastavovat, ani nijak moc přibržďovat.  Plán byl jasný, zničit nás, zanechat nás v mámivém opojení. A tenhle plán se do puntíku povedl. Dubioza diktovala opravdu mocně a vražedné tempo udržovala naprosto přesvědčivě po celou dobu svého setu. Celková energie byla prostě neskutečná a Crossový dvorek hrozil každou vteřinou zničujícím třeskem. Každý jednotlivý moment byl přesně zasazený a dohromady pak mohl vzniknout jen dechberoucí celek. Vlastně asi ani v mém případě nejde obsáhnout všechny pocity, které tenhle koncert přinesl, nejde všechno popsat, protože se to popsat nedá. Musí se to vidět, zažít a hlavně prožít. Cítit jiskřivou atmosféru a být její součástí a cítit taky všechny vnitřní exploze, které následně převezmou kontrolu nad tělem i hlavou. Je to možná dost iracionální ale o to krásnější. A Dubioza první říjnový den přesně tohle zvládla a dokázala člověka pomocí svého hudebního mixu a nadupané show vystřelit do velkých výšin.

Když pak po hodině a půl celé veselí skončilo, nechtěl tomu nikdo moc věřit, protože to uteklo nějak moc rychle. Rozjařená nálada ale unikla do daleka a člověk se o ni mohl opřít ještě několik dní poté. Vznikl nádherný večer, který si člověk bude pamatovat sakra dlouho. Publikum se sice ještě celkem dlouho dožadovalo nějakého toho dalšího přídavku, ale nakonec všechno postupně utichlo, samozřejmě až na radostné a nadšené projevy všech zúčastněných, a nezbylo nic jiného než se s nakoupeným merchem a blaženým výrazem v obličeji vytratit do začínající říjnové noci. A u toho si zela bezděčně prozpěvovat jednu z mnoha skladeb, jež rozezněly tenhle výjimečný večer.