Hodně slušná sestava, hodně velká nálož extrémní hudby, hodně výživný nedělní večer. Ačkoliv jsem vlastně dost dlouho netušil, jestli se na tuhle akci dostanu, označenou jsem ji v kalendáři měl dost výrazně. Drom jsou pro mě celkem srdeční záležitostí a poměrně dlouho se nikde neukázali. Měl jsem, mám a vždycky budu mít tuhle kapelu spojenou hlavně s albem Hectop, které beru jako to nejzásadnější, co vydala. Když jsem Hectop slyšel poprvé, spadla mi čelist a docela mi trvalo, než jsem všechno, co tahle deska přinesla, zpracoval. Byl to pro mě tehdy neskutečný zážitek a výlet kamsi za hranice všednosti. Poslouchal jsem nahrávku pořád dokola a popravdě jsem ji nemohl dostat z hlavy. Takže, kdyby se mě někdy někdo ptal na nějaké top zásadní desky, které mě ovlivnily a které u mě mají svoje čestné místo, tak Hectop od Drom bude zcela jednoznačně mezi nimi. Samozřejmě i další věci, které Drom nahráli, jsou skvělé, ale Hectop zůstane v tomhle ohledu nepřekonán.  

Hexis jsou pro mě temným přízrakem, který tu a tam (víceméně výjimečně) vytáhnu a pak jen přemýšlím, kam až se může spojení slov temnota a hudba dostat. Kam až je možné se ponořit, kde je nějaký předěl mezi šílenstvím a totální černí, kde už není nic.

Nedělní večer tak sliboval opravdu nadupaný program, který měl člověka prostě chytit za ruku a vzít ho do míst, kde se bude bát, do míst, kde jsou už jen čenočerné stíny, které pohltí vše živé.

Tengri jsem kvůli časové tísni musel vynechat, takže první kapelou večera pro mě byli Drom. Už od prvních tonů jsem věděl, že to bude nádhera. Navíc, začátek v podání skladby Hrob z ledu a kamení právě z desky Hectop, byl odzbrojující volbou. Atmosféra houstla, občas se malinko uvolnila při jemnějších vyhrávkách, a celé tělo se začalo dostávat do zvláštního stavu, podobnému transu. Byla to strhující cesta do tmy, v níž nemůžeš najít světlo a cítíš chvílemi ukrutně nepříjemné mrazení v zádech. Cesta, která se kroutí, je posetá kořeny, táhne se někam, kam možná ani nechceš dojít. Hlava se bouří, snaží se v tom celém najít nějaký smysl nebo řád. Snaží se vymanit z křeče a hledat i ten nejmenší pevný bod, který by se dal použít jako výchozí. Jenže to jde opravdu jen těžko. Do doby, než se pak kdesi v dálce objeví slabá záře, v bušící tmě skoro neviditelná. Tělo se svírá ještě víc a každý pohyb je těžký a namáhavý. Všechno duní, svět jako by padal kamsi do ztracena a světlo slábne každou vteřinou. A Ty jen přemýšlí, jestli to bylo skutečné. Možná to ani světlo nebylo, možná šlo jen o přelud, dráždící Tvoji mysl. A možná je tohle prostě hudba z jiného světa, která rozbíjí na padrť všechno zažité a známé. Drom ukázali, že jejich hudba má neskutečnou sílu, jež umí rozervat na kusy úplně všechno. Elektrizující atmosféra byla občas až nesnesitelná. Běsnící kytary, rozduněná basa a dva nervy drásající vokály v ohlušujícím mixu, který prostupuje každou částí těla a zarývá se hluboko pod kůži. Napětí, které Drom zvládli vytvořit, naplnilo celý sál a vsáklo se do zdí. Bylo to i jako ponor, kdy se snažíš ze všech sil dostat na hladinu, co se zdá být tak blízko, ale ve skutečnosti ji máš pořád dál. Chceš už se zhluboka nadechnout, ale pokaždé jen rozvíříš vodu, která Tě ještě víc omotá a sváže. Čekáš, že každou chvíli už přijde vysvobození a úleva, ale nic se neděje. Napětí se stupňuje, napíná nervová zakončení a Ty jen přemýšlíš, jak dlouho tohle celé ještě vydržíš. Jak dlouho bude trvat, než se něco stane. Než Ti dojde dech nebo se nakonec přeci jen dotkneš toho vysněného bodu a budeš moct zase volně dýchat. Gradace, kterou Drom předvedli, byla monumentální, neskutečná, bolestivá. Vytáhla z člověka úplně všechno a vystavila ho nekomfortu, všem strachům a temným přeludům. Bylo to očišťující, děsivé, krásné, omamující, strhující. Bylo to extrémní a nepříjemně příjemné. Bylo to magické, rituální, šílené, ohlušující. Drom ukázali, jak moc umí pracovat s tíživou atmosférou, která na všechny přítomné dopadla jako těžká deka. Omámený výraz na konci setu pak mluvil naprosto za vše.

To, co ale následně předvedli Hexis bylo něco neskutečného. Něco, co jde mimo veškeré vnímání, které je člověk schopen pojmout. Extrém nad extrémy. Hned od začátku bylo jasné, že to bude něco nezapomenutelného. Naléhavý dialog mezi tmou a světlem, kde se bojíš jen lehce pohnout. Objevující se a zase se ztrácející postavy, extatické pohyby a hlasitost na maximu. Mám rád extrémní hudební polohy, nicméně to, co zvládla tahle dánská formace, se skoro nedá popsat. Hexis člověka stáhli na dno té nejhlubší propasti, odkud se vlastně nedá dostat. Všeobklopující temnota tam člověka sžírá zaživa, ať se brání sebevíc. Ožívají tu nejděsivější představy, není vysvobození. Celý set byl nekompromisní, brutální, intenzivní. Síla, kterou si Hexis razili cestu vpřed byla neuvěřitelně drtivá. A k tomu nepolevující tempo. Jako kdyby tahle čtveřice chtěla člověka prostě zničit. Musím říct, že hlasitější a živelnější set jsem asi ještě nezažil. Na poslední dvě skladby jsem dokonce musel vytáhnout sluchátka. To jsem naposledy udělal na červnovém koncertu Miasmatic Necrosis, kde ale nešlo jen o hlasitost, která se stejně s tím, co servírovali Hexis, nedala srovnat. Byl to koncert na samé hraně snesitelnosti a troufl bych říct, že občas to bylo i za ní. Hexis jednoduše přišli rozdrtit všechno, co jim stálo v cestě. Na prach rozmetat to, co člověk do té doby mohl považovat za možné. Nebyl tady ani žádný pokus o balanc, protože tahle šílená formace to hnala tak daleko, kam to jen šlo. Místy byl tenhle set tak ohlušující, že jsem měl pocit, že mě to prostě roztrhá na kusy. Že se mnou mrskne o zem a nebude mu to dělat jakýkoliv problém. Valivá síla, jež s člověkem skončí tehdy, až sama uzná za vhodné. Jestli v případě Drom padlo, že jejich hudba nebyla z tohoto světa, tak pro Hexis to platí dvojnásob. Tohle byl totiž zážitek mimo všechno. Tlak na prsou, mžitky před očima, závrať a pocit pádu. Všechno dunělo a myslím si, že i mimo Holešovice drnčely skleničky na policích. Hexis mě přesvědčili o tom, že hudba může zajít opravdu až na samý práh toho, kdy je ještě stravitelná. Dalších pět nebo deset minut navíc by mohlo jednoduše znamenat kolaps. V tomhle případě si člověk musel pořádně protřít zamlžené oči, otřít pot z čela a štípnout se do nohou, zda je ještě vůbec po tom všem cítí. A pak už jen jen s otevřenou pusou mohl odplazit někam do kouta a vstřebávat tuhle extrémní nálož.

Tenhle nedělní večer byl opravdu jedinečný. Veškerá temnota, jinak se to skutečně říct nedá, se vtěsnala do Crossu a odtud se nezadržitelně šířila do všech stran. A platilo tu víc než kdy jindy to, o čem zpívají právě Drom, Tady Bůh není. Klobouk dolů, protože tohle člověk nezažije každý den.

dav