Jasně, tohle je opět s trochu větším zpožděním, které by se hodilo možná tak na české dráhy, ale i tady platí, že je to lepší pozdě nežli později. Takže se na to můžu v klidu v klidu vrhnout a předstírat, že se vlastně vůbec nic nestalo a už vůbec nějak nezmiňovat důvod toho, proč jsem se k poslechu dostal až po takové době. O čem je tady řeč? O album Smrad v síni tradic od rožnovského punkového básníka Ctiba. Tahle deska vyšla už v prosinci loňského roku, a to v digitální podobně, jako vinyl a rovněž jako kompaktní disk. Pod oběma fyzickými nosiči je podepsán Kabinet Records. Čeká tu na Tebe čtrnáct nadupaných a lyrických tracků, jejichž stopáž se zastaví něco málo pod půl hodinkou, a ze kterých půjdeš v mdlobách do kolen.

Rožnovská scéna je prostě divná, o tom nemůže být diskuse. Ale je to zde myšleno v tom nejlepším smyslu slova, jinak to ani nejde. Ctib to na svém album jen a jen podtrhuje a přináší neskutečně kousavou, ale zároveň i zábavnou směs, pro kterou se tak nějak vžilo označení disco-ego-punk. Vůbec nemám rád desky, kde se zaseknu hned na začátku a následně do zmagoření točím jednu nebo dvě první skladby, neschopný posunout se dál. Stejně tak nemám rád, když se kromě začátku zaseknu úplně stejně uprostřed a následně pak i na konci. A už vůbec nemám rád, když celá taková nahrávka jede ve splašeném tempu, že si ji po skončení musím prostě pustit znovu. Když ne celou, tak alespoň vybrané věci. Podle toho je u mě Smrad v síni tradic na odpis. Ale teď vážně, na odpis bude každý, kdo si tohle poslechne, protože je to prostě pecka.

Ctib přichází s neuvěřitelným diktátem a je pouze na Tobě, zda to celé zpracuješ a budeš s otevřenou pusou koukat, jak moc je to dobrý nebo budeš s otevřenou pusou koukat, protože nezpracuješ, jak moc dobrý to opravdu je. Vůbec nezáleží na tom, jestli zůstaneš u disco-ego-punku, či si to pojmenuješ jakkoliv jinak, výsledek totiž bude vždycky stejný. Tahle deska má dechberoucí energii, kterou Tě zcela dostane, a to hned na začátku. Lyričnost se tady kloubí s hodně osobitým projevem a celé to funguje jako rozbuška pro odpal trhaviny, která za sebou nechává díru v zemi. Naprosto famózní lehkost a obratnost zpracovat současná témata pak desku posouvají ještě o několik levelů výš. Když se k tomu přidá i punková nabroušenost a drzost, tak už tady není moc o čem a víš, že tohle je prostě materiál, který si zamiluješ.

Strašně mě na Smradu v síni tradic baví jazyk, kterým Ctib promlouvá, kterým vládne. Hra se slovy, důraz na vyznění, ale zase nic, co přehnaně působí jako pěst na oko. Žádná ukrutná touha zaujmout a šokovat, žádná bolestná snaha vyprázdnit témata, která hýbou světem, jen aby se neřeklo. Žádná pokus o epičnost monumentálních rozměrů. Tady je to všechno skutečné, živé a pulzující. Tady je občas jazyk tak moc jedovatý a provokující, že se budeš ošívat. Kritický pohled na současnou společnost, která občas působí tak moc směšně, až se ani nechce věřit tomu, že jsme její součástí. Ve Ctibově podání to pak dostává zásadně jiný rozměr, který si může podat ruku s absurditou. Což by bylo možná i na místě, kdyby to nebyla reflexe aktuálního dění a někdy i pachtění. A i proto je dobré k tomu přistupovat s jistou mírou nadsázky, s jistým nadhledem, což Ctib zvládá perfektně. Tohle je vlastně zatraceně punková záležitost, jež ale byla zbavena veškerého patosu a rozhodně nešetří kritikou. Tohle je víc punk než punk, ačkoliv to nemusí dávat smysl. Ale mocná sdělení na malé ploše Ti zasadí tvrdý políček, po němž Tě bude pořádně svědit tvář.

Smrad v síni tradic dostává svému jménu a má hodně co nabídnout. Povodí si Tě, protáhne Tě, kudy bude chtít. Nebude se na nic ptát, nebude ukazovat směr. Čapne Tě za ruku, vezme Tě na cestu a ukáže Ti to, cos dost možná ještě neviděl. Nebo Ti to ukáže ve zcela jiném světle. Rozhodně to ale bude zážitek, o tom ani na vteřinu nepochybuj. Smrad v síni tradic je totiž potřeba vyvětrat, abychom se neudusili sami sebou a mohli zase aspoň trochu volně dýchat. Klika chrastí, dveře se otvírají a dovnitř vchází postava přinášející nový řád…