Když už tady padlo, že tohle léto přineslo výborně nahrávky z ranku screamo a emo-hardcoru, tak by bylo opravdu velice špatné zapomenout na absolutní pecku ze severu. Ano, opět ze severu, konkrétně ze země tisíce jezer. A zase to bylo tak nějak z ničeho nic a do probíhajícího tour. Troufnul bych si i tvrdit, že podobně jako v případě Sininen nebo Camille Corot. Akorát v tomhle případě je zásadní rozdíl v délce a snad i intenzitě daného materiálu. Na svoje první tour po Evropě vyjela v červenci finská trojice Hauraus a v jeho průběhu, shodou okolností těsně před pražským koncertem, vykopla do světa dva nové tracky, jakože single s názvem Harmaa Pyhä/Kuolleet Niityt. Dohromady necelý tři minuty poslech možný na bandcampu a digitální podoba zatím jediná dostupná. Dva tracky, co mají reprezentovat „nový“ zvuk téhle kapely, a taky dva tracky, z nichž Tě zamrazí, což se ostatně docela hodí.

Když jsem Hauraus slyšel prvně, tak mě to trochu napadlo zase jedno to srovnání, zde s Barabbas, du Förtappade. Chápej hodně vyhrocený a útočný screamo, co nemá problém svézt se na emo-violence vlně. A je taky důležité říct, že tohle bylo ještě před aktuální věcí, která má být ještě ostřejší, ještě víc emotivní. Takže tak nějak logicky se nabízí otázka, jestli to ještě jde a kam to posouvat. Vlastně, ono to jde vždycky, ale ne vždycky je výsledek dobrý. Prostě fakt, že něco vyženeš do většího extrému, neznamená, že to bude skvělý. Hauraus se to ale povedlo, a to dokonce bez nějakého velkého úsilí. Prostě nový zvuk, co znamená trochu více hrotu a víc na Tebe dopadne. Intenzita se blíží maximálním hodnotám, zvuk je neskutečně řezavý, ale přesto čitelný a zase ne moc čistý. Je v tom napětí, ale i rozervanost, co sama sebe cupuje na kusy. Má to neskutečnou energii, takovou divně polámanou a strhující. Prostě rychlá, krátká a hodně brutální záležitost, která, jak už ostatně zaznělo, nemá nejmenší problém oscilovat mezi screamem a emo-violence. S temnotou v zádech a náramně vydařeným ječákem. Tohle bych chtěl slyšet za dlouhých podzimních večerů ozývat se z finských lesů.

Hauraus celkově jsou kapelou, kterou nutně potřebuješ slyšet. Kapelou, která si Tě získá, omotá kolem prstu, kapelou, co budeš milovat. Přesto všechno, čím tahle trojice disponuje, je poměrně nenápadná, jakoby ostýchavá, ale jakmile dojde na věc, tak Tě rozloží na kusy. Ostatně to, co Hauraus předvedli v Praze naživo bylo naprosto famózní. Absolutní jízda bez zbytečných keců, bez ramen, hudební bouře, hlasitá, zdrcující, prosycená temnou nití. Jo, možná to bude znít jako klišé, ale Hauraus jdou místy opravdu na krev a jejich sevření je nekompromisní. A nová nahrávka všechno tohle podtrhuje. Takže ano, tohle léto nabídlo vážně skvělé kusy a nový materiál od Hauraus se k nim bez jakýchkoliv debat řadí. Tak už si to běž poslechnou, budeš mít husí kůži.