Tak jo, tak jo. Říkám si, že bych asi měl trochu krotit svoje nadšení. Jenže to jde fakt těžko. Byl jsem na tohle zvědavý a čekal dost dlouho. Takže něco jako uklidnění prostě neexistuje. Třesou se mi ruce, chci to už slyšet, každou jednu skladbu, všechny po sobě, vracet se k nim, číst si texty, tvářit se zadumaně a mít epický řeči nebo myšlenky. Jako, kdo hraje v dnešní době punkrock, co je víc od srdíčka, než jak si to umíš představit se vzpomínkama na dobu před…no, před hodně lety? Melodickej a nostalgií i ironií nasáklej punkrock, kde úplně cítíš ty příběhy a možná i všechna klišé.  Ano, na tohle jsem se prostě těšil. Až si budu moct radostí dát kšilt dozadu a předstírat, že je mi znovu sedmnáct, i když mi to už nikdo neuvěří, a i když bych určitě zpátky ten věk nechtěl na dýl než jeden den. Teenage punkrock možná kalifornskýho střihu s jistou nadsázku, ale i lehce posmutnělým tónem nebo povzdechem, že už nám právě těch sedmnáct není a není nám už ani zdaleka třeba pětadvacet. Tohle všechno napěchované do šesti tracků, které dají dohromady šestnáct minut. Tohle jsou, dámy a pánové, Sickmates z Mělníka se svojí debutovou self titled nahrávkou, kterou si můžeš dopřát aktuálně jen v digitální podobě s poslechem na bandcampu. Tohle je ten punkrock, co miluješ a víš o tom, punkrock, který chceš a musíš nutně mít. Miluju to hned od začátku a budu to milovat dál.

Tahle věc je skvělá. Možná jsem slyšel víc atmosférou napěchovaný desky, víc intenzivní, desky s lepším ale i tím správně špinavým zvukem. Jenže…Sickmates se povedlo něco, co se ostatním tak docela a v některých ohledech nepovedlo. Trefili tu správnou melancholickou notu, která dala všechno do pohybu. Trefili ten bod, kdy se vracím v čase do jiný doby, kde večery byly dlouhý, kde byly lásky, co jsme nechápali a věci, kterým jsme nerozuměli, ačkoliv jsme si mysleli, že víme snad všechno. Návrat do doby, kdy jsme neměli představy o tom, co přinese budoucnost, zachytávali jsme okamžiky mezi rty a chtěli jsme mít svobodu, ať to tehdy pro nás znamenalo cokoliv. Nabíhá to všechno a funguje to dokonale. I ta romantizace, kterou po mnoha letech odhalujeme, ale snažíme se tvářit, že o ní víme tak na půl. A je v tom bezstarostnost i trochu hořkosladké příchuti nad tím, že to všechno už bylo. I když se něco z toho zachytilo i do současnosti, kde stále občas některým věcem nerozumíme, netušíme, co bude za týden a chtěli bychom utéct někam pryč. Že jsme pořád tak trochu idioti, kterým tu a tam stačí ten správný poztrácený hit, aby všechno bylo jak má. Že se někdy nechápeme a snažíme se přesvědčit ostatní i sebe sama o opaku. Cítíš to, mrazí z toho v zádech, ale to je příjemný.

Sickmates namíchali neskutečně chytlavý koktejl. Punkrock, co prý naučil Mělník. Klaním se tímto městu na soutoku Labe a Vltavy. A můžeš u toho myslet klidně třeba na Cirguz, to je fuk. Někde to tam je. Zatraceně chytlavý songy, kdy mám potřebu se k některým z nich vracet už během prvního poslechu několikrát. Zpěvný refrény, co si chci zařvat z plných plic a mít na háku všechno ostatní. K tomu ona jízlivost a ironie. A taky melancholie. Punkrock od skorotřícátníků s teenage vibem. A se spoustou dobře známých klišé. Se zvukem nahrávek, co jsem poslouchal na střední a občas si je ještě narvu do sluchátek. Bolestně krásná a ironická melancholie protkaná bezstarostnou jízdou, za níž jsme všichni tak trochu nazí. Chce se mi smát, ale zároveň se mi do oči derou slzy. Chtěl bych tancovat, ale taky jen tak stát a poslouchat. Chtěl bych jít vpřed, a taky zpátky. A jednoduše se v tom celém ztratím, aniž bych hledal cestu, kterou stejně nakonec bez problému najdu. Tohle jednoduše hřeje u srdíčka, protože to od srdíčka taky je. Bez přetvářek, bez zbytečně siláckých postojů. Prostě punkrock z ulic maloměsta. Nic víc. Jenže ono tohle je mnohdy nejvíc a neuděláš s tím nic.

Sickmates přišli s něčím, co Te zasáhne. Ne málo, ale hodně, hodně moc. Přišli s tím, že si nebudou na nic hrát a vybalí to, co je baví. A ty jim všechno tohle budeš baštit do posledního drobku, protože je to z jejich projevu sakra znát. Nemám ponětí, kdy naposledy jsem slyšel něco tak moc chytlavýho, kdy naposledy jsem si pomnul ruce a uronil slzu nad punrockem s melodiema silnýma jako naše řeči před patnácti lety. Dávám proto ruce za hlavu, zavírám oči a nasazuju spratkovský úsměv. A v duchu se lehce chvěju nad tím, jak mezi tím proplouvá jemnost, co nedokážu a možná nechci popsat. A jukebox hraje v rohu dál, pro nás ty poztrácený hity. I Ty jsi z toho hotová, i já vylézám z ulity…