Ano, po tomhle teď skoro zoufale toužím. Jedno období střídá druhé a rád si občas dopřeju víc rozervanosti než je nutné. Chce se mi křičet a chci dát průchod svému vzteku, svojí frustraci, která může přijít v nárazech, ve vlnách. Chci uzemnit a cítit bolest, jakkoli to může znít divně. Jakože filosofický obrat, kdy vím, že je ještě život v pořádku. No, a něco takového přinesla nedávno šestice Told Not To Worry z Rhode Islandu. Lépe řečeno, nedávno jsem na to narazil, ale deska Hands In The Air vznikla už v první polovině února. V digitální podobě si tuhle záležitost můžeš klasicky poslechnout na bandcampu, fyzicky pak deska existuje v podobě kompaktního disku, co vyšel u Mob Records a v podobě kazety, za kterou stojí Skramz Demon Audio. Kazeta vyšla ve dvou pressech a v poměrně limitovaném množství. Osm tracků, stopáž necelých jedenáct minut a něco, co Ti rozštípne hlavu.

Jakkoliv mám rád chaos, tak to, co na svojí poslední desce předvádí tahle šestka z Rhode Islandu je něco, co nechápu pokaždé, když si to přehraju. Rozuměj, není to kdovíjaká destrukce a štěpení chaosu, není to ani nějak brutálně uřvaný, ale je to prostě geniální a geniálně poskládaný. Hands In The Air mě baví od začátku do konce a není tu jediná vteřina, kdybych pochyboval o tom, jestli jsem spokojen. Možná právě, že Told Not To Worry nejdou do žádných extrémů, ale ve výsledku příjemný „extrém“ nabízí, dělá z jejich hudby něco jedinečného. Chvíli screamo nebo emoviolence, chvíli hardcore punk s grindovým nádechem. Do toho pár drum’n’bass pasáží a člověk se nestačí divit. Řev tady je, chaos taky, šílenství rovněž a drajv též můžeš odškrtnout.

Hands In The Air přináší neskutečnou intenzitu a jakousí podivnou naléhavost sdělení dohromady s nasráním a vztekem, kterého je potřeba se zbavit. Přesně v těhle momentech se screamo/emoviolence potkává s hardcore-punkem. Osobně mám radši pasáže, kde dominuje vysoký ženský vokál, potažmo se více vyšších vokálů překrývá v popředí rozervané a nervózní atmosféry. Ale Told Not To Worry umí krásně skloubit právě onu rozervanost a nervozitu screama s vysokofrekvenční energií hardcore-punku, který spíše celek doplňuje. Ta symbióza je vážně povedená a vystavuje člověka příjemnému mrazení v zádech. Jasně, že by se dalo říct, že to je prostě screamo a hotovo. Jenže není, jednou pro vždy není. Told Not To Worry jiskří a trhají časoprostor. Atmosféra je místy neskutečně našponovaná a temná. A pořád nervózní, až na několik melodických vsuvek. Opravdu pojmeš chuť se nadechnout a řvát do ochraptění. Vybrat si svoji terapii křikem a házení tělem. Křeč, co uvolňuje a napíná v dlouhé smyčce. Bude Tě to bolest, ale bude se Ti to líbit.

No a když si to k tomu připočteš ještě celkem vyhrocenou, ale místy i ironickou textovou stránku, tak máš výsledek. Výsledek, který si zamiluješ a nebudeš se moct obrazně řečeno nabažit. Je to láska, pokroucená a dost ostrá, ale na tom pramálo záleží. A aby to bylo komplet, tak je dobré zmínit ještě nádherný a taktéž rozervaný covert art. Ten se sice jiný na kazetách, ale původní růžovo černý s ostrými linkami mě baví nesmírně. Jakože asi tak si ostatně můžeš představit samotnou hudbu. I když tady bych tou černou (a bílou) fakt nešetřil. Kombinace barev a motivu je ale krásná a dává alba skvělou tvář. Told Not To Worry přináší něco, co Tě v klidu nenechá ani náhodou. Něco, co Tě donutí nakonec cítit tu bolest, ať chceš nebo ne.