Tak se mi zase nedávno podařilo narazit na jeden kousek, kdy jsem jen spokojeně pokýval hlavou a nechal se následně semlít neskutečným nářezem, k němuž se budu pravidelně a hodně rád vracet. To je něco, co můžu celkem jasně konstatovat, protože tahle nahrávka disponuje brutální energií a zároveň je neskutečně šílená a svým způsobem zábavná. Všechno na svém místě k maximální spokojenosti. Má to být dle vyjádření kapely fastcore, ale rozhodně bych se tady nebránil powerviolence rovině. Není to úplná novinka, ale tentokrát alespoň nemám takové zpoždění. Řeč tady je o self titled debutu trojice z Colorada, co si říká Frontier Days. Album existuje jen v digitální podobě, poslechnout si ho můžeš standardně na bandcampu. Sedm tracků, stopáž pod šest minut a absolutní masakr, který Ti totálně zamotá hlavu. Ano, ano, tohle je další z těch věcí, která by Ti zcela určitě neměla uniknout. Tohle bude necelých šest minut, co Tě naklepe jak sojovej řízek.

Pokaždý, když mi nahrávka dohraje, tak chci ještě jednou. Nebo dvakrát nebo klidně i vícekrát. Miluju to. Neotesaný, syrový a špinavý zvuk dema, co ale rozhodně nepotřebuje nijak čistit. V takové podobě je nahrávka naprosto boží a nabídne Ti výborný zážitek v podobě nesterilního pévéčka a fastcoru, kdy budeš chtít štelovat hlasitost na nejvyšší možnou hodnotu. Chaos, stopky, zasekávačky, řev, hluk a ještě více hluku v zaprášeném hávu. Zvuk je za mě dokonalost. Jako když objevíš zapomenutou nahrávku starou třeba deset nebo patnáct let.  Škrábance a potrhané zvuky. K tomu šílenství a energie, co Tě strhne k tomu k pokusu o proběhnutí zdí. U mě k tomu ještě celkem jasně funguje asociace s odkazem na kvalitou zvuku podobnou záležitost, konkrétně splitko Chainsaw Squid a Detroit. Láska se tím násobí a při výskoku si rozbíjím hlavu o strop. Bordel a království chaosu v kompaktní formě. Jakože, kde je začátek, kde prostředek a kde konec. Poslouchej a zavři pusu, aby Ti nakonec o sebe mocně necvakly zuby. Dej si necelých šest minut běsnění a nekoordinovaných pohybů. Spokojenost je zaručena. A jestli si u toho budeš chtít vzpomenout třeba taky na Sickmark, tak prosím, jak je libo.

Frontier Days předvádí na svém debutu něco, co mě baví na milion procent. Přesně tyhle nahrávky chci slyšet, přesně tenhle špinavej powerviolence potřebuju do uší. Nemám tady jedinou připomínku, je to dokonalý. Ta porce chaosu a hluku je masivní a všechno to proběhne neuvěřitelně rychle. Nemáš šanci jakkoliv vzdorovat, cokoliv říct nebo řešit. Nářez od začátku do konce. Tahle trojice dala dohromady něco, co by se snad dalo nazvat i zbraní. Něco, kde by použití mělo být regulováno, aby se předešlo některým nečekaným věcem. Šílenost v bodě zlomu, na hraně toho, kdy Ti ještě neexploduje mozek. Tlak, co nepolevuje a když, tak jenom proto, aby nakonec ještě zesílil. Tohle je jako rána elektrickým proudem. Jako paralýza, jako něco, co přináší destrukci a dekompozici. Zničující nálož toho, co má člověk rád v provedení, které nečeká. No, prostě pecka. Takže, aby bylo jasno, těhle ani ne šest minut si budeš sakra dobře pamatovat. Tohle je ani ne šest minut, co z Tebe dokonale vymlátí duši. Tak se do toho dej, ať už víš, jak chutná destrukce.