Nemůžu si pomoc, prostě to nejde. A vlastně si v takových případech ani pomoc nechci. Podobně laděný šílenosti totiž žeru a narazit na něco jako je Demo od od Roach z Massachusetts je totální nádhera a zároveň i úlet, co Ti lehce pocuchá nervy. U mě to byla láska na první poslech, bez jakéhokoliv přemýšlení a bez dalších zbytečností. Tahle záležitost se na svět prodrala v první polovině června, najdeš na ní sedm zdrcujících tracků narvaných to necelých osmi minut a je aktuálně k dispozici pouze v digitální podobě s poslechem na bandcampu. Objevit by se v nejbližší době měla ale taky na kazetě. No, a co tady teda můžeš čekat? Powerviolence jako řemen, co Tě hezky srovná do latě. Ostatně, jak sděluje samotná kapela „zasloužíte si to“.

Co přesně si zasloužíme a jestli to lze brát jako výhrůžku, to už je k trochu k hlubší diskusi. Možná to je jenom přátelské pozvání k seznámení. Nicméně, když je tu řeč o powerviolence, tak ale nečekej žádný sterilní a našňořený pévéčko, ale spíš nekompromisní bordel, chaos, hluk, špínu, podzemí, marast. To ostatně platí i pro přebal nahrávky, kde se zrnitost potkává s černobílou realitou. Nic hezkýho a upravenýho, jednoduše osmiminutovka, co Ti zasadí takovou ránu, že uvidíš přinejmenším dvojmo. Totálně syrový zvuk, kde to píská, syčí, hučí a skřípe a já na tom absolutně ujíždím. Okořeněno trochou grindcoru to pak navíc dostává ještě víc ultimátní rozměr. Je to hodně vzteklý a ve svojí podstatě i dost temný. Textově pak pulzující nihilismus a bolest přetavená ve zlobu. Roach nepřináší hezkou záležitost, ale myslím, že o nic takového tu ani nešlo. A právě zmíněný syrový zvuk a destruktivně sžírající atmosféra je to, co mě na tomhle Demu baví. Naprosto šílená věc, která Tě vtáhne, zmačká jako kus papíru a zase vyplivne. Tak to je, ber to čistě jako fakt.

Co mě v případě Roach taky dostává do kolen, jsou rozervaný a místy až brutálně hysterický vokály, z nichž přímo kape beznaděj, ale zároveň intenzita. Snaha vyřvat si plíce, nechat rezonovat všechen vztek a pokusit se jím nezadusit. A na pozadí toho všeho přidej ještě drnčící basu, skřípějící kytaru a drtící bicí. Výsledek na Tebe padne jako hrubá a kousavá deka. Únik nenajdeš, jde jen o to přečkat všechno, pokud možno v o největší pohodě, což nebude vzhledem k okolnostem vůbec jednoduché. Tahle čtveřice si totiž vůbec žádné servítky nebere a zpracuje si Tě tak, jak sama uzná za vhodný. Tracky jsou nejrůznější délky, od třinácti vteřin do téměř dvou a půl minut. Tři delší vály, čtyři sypačky a tlak až…prostě brutální. I tahle možná trochu zvláštní variabilita délky skladeb dělá z nahrávky něco skvělého. Vždycky to jde ale až na samotnou hranu a je jedno, jestli se jedná o nářez, co Tě srazí k zemi nebo o ne tak rychlou, ale zato neskutečně hrubou věc. Asi to ber tak, že Roach přichází s brutálním debutem, který si na nic nehraje a během chvíle Tě rozseká na kousky. Pokud potřebuješ nebo chceš vyčistit hlavu, tak s touhle divokou čtveřicí fakt vedle nesáhneš. Sáhneš si možná do temnoty, ale bude se Ti to líbit.