Tak a máme tady další z věcí, na kterou jsem byl docela zvědav. A to i přes to, že se podle všeho mělo nebo má jednat o metal. Něco mi ale říkalo (znáš to, vnitřní hlas a další věci), že tohle tak zase úplně metalová věc nebude. No, a vlastně měl ten vnitřní hlas celkem pravdu, protože tady jsou daleko podstatnější hudební složky. V hlavní roli se tu ale představuje temnota, která všemu ostatnímu tak nějak dává směr i tvar. Temnota s názvem Macocha, která Tě dostane svojí hloubkou. No, a právě čtveřice z Blanska, co si říká Macocha (se členy Got a Wolf, Kruhy ad.), vypustila ve druhé polovině června do světa svoji debutovou s/t nahrávku. Najít ji můžeš aktuálně pouze v digitální podobě s poslechem klasicky a tradičně třeba na bandcampu. Jestli vizuál s vinylovou deskou značí skutečně budoucí fyzickou podoby debutu, to už se budeme muset nechat překvapit. Nicméně se tady připrav na dost solidní nálož sedmi tracků, kdy se výsledná stopáž zastaví na dvaceti sedmi a půl minutách. Připrav se na cestu skrze tmu, na cestu, co Tě uhrane a bude Tě dost možná budit v noci ze spaní.

Začnu asi tím, že načasovat vydání zrovna takového materiálu na léto, je za mě lehce mimo (samozřejmě v nadsázce, aby bylo jasno). Vyjít tahle deska někdy na podzim nebo v zimě, zafungovala by tu atmosféra ještě víc, než tomu je při vydání na začátku letního času. Aktuálně, aby člověk temnotu a tmu pohledal. Na druhou stranu (propasti) to může vlastně mít něco do sebe, může to být únik to hlubin, kam se sluneční svit nedostane, a kde je vlhko a tma v silně znepokojující symbióze. Ostatně dechberoucí nálada se dostavuje prakticky hned a nelítostné a hrubé sevření jen tak nepoleví. Od prvních vteřin je jasné, že tohle bude víc než strhující. Líbí se mi dlouhé a intenzivní napětí, které po téměř minutě a půl končí s příchodem hromového vokálu. I když, spíš, než končí, by se zde hodilo říct, že je jen mírnější, protože konec napětí můžeš očekávat až na konci desky. Robustní a mohutný zvuk úvodní skladby pak navíc ještě nabírá na síle, když se Everlasting Dust překlopí do crustově znějících poloh a hrne před sebou všechno, co stojí v cestě. Stejně jako předzvěst toho, že přijde něco „horšího“.

A taky, že ano. Nelítostná, krutá, zlá, ale srdcervoucí směs blackened hardcoru, crustu, black i death metalu, která Tě prostě pohltí. Nedá se jinak, propadneš tomu a bude se Ti to líbit jako máloco. Od všeho tak nějak trochu, někdy víc, někdy míň, ale výsledný koktejl je vážně neskutečně skvělý, a ikdyž tu slovo intenzivní už zaznělo, musí zaznít znovu, protože tohle je INTENZIVNÍ až na půdu. Teda v případě Macochy až na samé dno. A třeba z repetitivní pasáže ve druhém tracku Into The Abyss mrazí vážně silně. Temnota se dere na povrch a nezastaví ji zhola nic, sežere Tě bez jakéhokoliv pardonu. Zvuk je místy ohromující a těžký jako kovadlina. Padne na Tebe jako ta nejčernější deka a cestu si pak už budeš muset nějak najít. Fantasticky tu funguje ale taky vokál, který už tak tíživou náladu ještě podtrhuje jistou urputností. Kdybych nevěděl, že se mi do uší hrne materiál tuzemské kapely, ani bych tomu nechtěl věřit. A svoji roli tu hraje právě taky dobře poskládaní směska žánrů, kdy se hudba přelévá jako hustá tekutina ve vlnách. Slyším tu zvuk kapel z Alerta Antifascist (asi nic konkrétního, ale spíš silný neo-crustový nádech), stejně tak se mi vybavují třeba Victims, Finisterre nebo v těch hodně temných a chaotických pasážích i Totem Skin. Víří to, pulzuje, jiskří a v klidu Tě to taky nenechá. Fascinace Tě bude rovněž provázet, tomu prostě věř. Silný magnetismus, co nepůjde překonat.

Macocha na svém debutu servíruje jednoduše něco, z čeho se Ti podlomí kolena, něco, co musíš a chceš slyšet. Něco, co se Ti dostane hluboko do hlavy, i pod kůži. Skladby většinou kolem čtyř minut celkem slušně plynou a umí hezky potrápit. S ohledem na hudební obsah to je tak akorát. K tomu marností a rozkladem společnosti nasáklé texty, co umí podráždit psychiku. Černočerná barva rozlévající se všude kolem a zvláštní chvění po celém těle. Paralýza, neschopnost se hnout, myšlenky na útěk do nikam. Všechno tu končí v jednom bodě, hluboko ve tmě, kam nejde dohlédnout. A Ty tam vidět chceš, chceš se vydat až na dno, kde svět vypadá trochu jinak. Chceš nasát všechno to tajemno a chceš zažít neskutečnou hloubku. Macocha je tady a volá Tě, tak se nech vést. Možná jedinou „výtkou“ takhle na konec, což je ale samozřejmě dle vkusu, je dost sterilní a někdy až plochý zvuk. Vyhlazeno do puntíku. Možná bych tu uvítal trochu špíny, nějaké to zapraskání, zašumění nebo přesycené zapískání. Něco, co by udělalo víc děsivý dojem nebo trochu oživilo zdrcující temnotu, dalo ji víc divokou a nespoutanou tvář. V celkovém vyzněné je to ale opravdu jen drobnost, která se snadno utopí v masivní hudební lázni, která Tě očistí. Macocha tak představila parádní záležitost, jež si Tě bez keců podmaní. Jdi do toho.