Jedno post-rockové období už skončilo, a to druhé je zatím docela daleko. Ano, večery jsou ještě občas chladné nebo zářivé, v ideálním případě obojí, ale jinak to post-rockově zadumanou a zahloubanou náladou úplně nevoní. A do takového rozpoložení přichází něco, co Ti zamotá hlavu a utopí Tě v bezbřehém prázdnu, které ale není zase tak docela prázdné, jak by se třeba mohlo zdát. Svoji novou desku totiž první polovině května vydal francouzský ambient post-rock solo projekt, co si říká Brume, a za nímž stojí člen francouzské post-rockové formace First Came The Shadow. Nahrávka nese název So Far, So Close a kromě digitální verze, kterou si můžeš poslechnout třeba na bandcampu, je k dispozici taky ve formě kompaktního disku. Obsah tady tvoří osm nádherně zasněných skladeb, co se rozprostřou do jednatřiceti minut a dovolí Ti na všechno na chvílí zapomenout. Umožní Ti přestat vnímat svět kolem a prostě vypnout, ztratit se myšlenkách nebo v těch nejkrásnějších krajinách. Rozplynout se v mlze, zmizet za rozlomeným horizontem.

Mám rád, když přebal alba koresponduje s hudebním obsahem, když to jde všechno krásně dohromady, když nastoupí minimalismus, co ale z mála udělá hodně. Stejně tak se mi zamlouvá, když hudba dokáže navodit téměř absolutní uvolnění nebo se jen zdánlivě bezcílně a pomalu sune vpřed, ale vlastně tak nějak ani nikde nekončí. Kdy se záhadným způsobem člověk ocitne v bodě nebo by se spíš hodilo říct v momentě, ze kterého nechce odejít. Kdy mu bude stačit sledovat téměř neviditelnou linku, co ho povede dál, možná někdy i zpět, ale vždycky maximálně po hranici, za níž vře svět a dění v něm. U So Far, So Close tohle platí na sto procent. Je to jako projít neviditelným závojem, za nímž vládne ticho, klid, všechno je v rovině snění a světlé barvy se táhnou do daleka, tonou v mlze, noří se v dálkách. A tohle všechno vystihuje právě i přebal desky, kde se cesta ztrácí v neznámém bodě před Tebou, ale ty moc dobře víš, že po ní chceš jít, a to až tam, kde by případně mohla končit. Na konci ale pramálo záleží, i kdyby měl přijít bod zlomu, předěl. Všechno se tady děje v jemnosti, tichosti, magické atmosféře, která přináší katarzi. A vypnout chceme občas všichni.

Funguje to naprosto skvěle. Není vůbec těžké se ponořit a nechat se jenom tak unášet proudem relaxu a pohody. Výkyvy jsou tady minimální, frekvence stabilní, ale o to víc je celá nálada nahrávky pohlcující a intenzivnější. Příjemný šum tomu pak dodává tu správnou hloubku a procítěnost. Tohle je svět sám pro sebe, zbavený všechno spěchu, stressu, zbytečného hluku a rušivých elementů. Tohle je krajina, která zregeneruje tělo, ale i duši. Baví mě na tom ta jemnost, které se jen různě vlní a přelévá a Ty velice rychle zjistíš, že víc ani není potřeba. Že opravdu stačí jen drobné kolísání bez velkolepých gradací a napětí. Jasně, obě dvě složky mám v případě post-rocku moc rád, ale ne vždy to musí být podle stejného vzorce. Tady je navíc post-rock krásně namíchaný s ambientem do harmonizující směsi ubíhá do neznáma. Každým dalším krokem se propadáš do ulpívající atmosféry a vzdaluješ se pryč. Je vlastně jedno kolikrát si tuhle desku pustíš, protože vždycky naprosto přesně splní svůj účel, vždycky si Tě absolutně podmaní a vždycky Ti nabídne úkryt, který zrovna hledáš. So Far, So Close má svoje jedinečné kouzlo, které si musíš pro sebe objevit. Věř ale tomu, že jakmile se tak stane, tak už se tak snadno neodtrhneš.

Stačí zavřít oči a během pár vteřin je všechno pryč. Vydej se skrze mlhu na cestu, která Ti dlouho zůstane v hlavě, na cestu, kam se budeš chtít vracet, ale která nikdy nebude stejná. Prostě jenom jdi a poslouchej, nech se vést a všechno bude v pořádku. Brume přináší opravdu okouzlující materiál, co bude zatraceně dlouho rezonovat v Tvojí mysli. Tohle je bez přehánění absolutní krása, kterou je dobré si prohlédnout pořádně zblízka.