No a můžeme rovnou pokračovat v post-rockovém bloumání, i když to bude zase trochu jiné, a to hned v několika ohledech. Post-rock pro mě osobně znamená čistou instrumentálku, maximálně s nějakým převzatým povídáním jako jsou úryvky z filmů, knížek, proslovů atd. A existuje opravdu jen málo kapel, které jsou těmi výjimkami, co potvrzují pravidlo, a kde mi zpěv vůbec nevadí nebo mi tam dokonce v nejvyšší možné míře sedí. Jsem proto docela dost rád, že se kategorie výjimek aktuálně rozšířila o další kapelu, kde zpívané části značně podtrhují celkovou atmosféru skladeb. Tou kapelou jsou kanadští Towers Of Jupiter, kterým na začátku dubna vyšla nová nahrávka s názvem Echus Chasma. Najít ji můžeš aktuálně jenom v digitální podobě s poslechem bez jakéhokoliv překvapení na bandcampu. Obsahem jsou v tomhle případě čtyři skladby, které hodí celkovou stopáž na dvacet osm minut a Tebe čeká krásně napjatá a možná lehce apokalyptická atmosféra, co Tě nebude chtít pustit ze svého sevření.

Echus Chasma je propast na náhorní plošině Lunae Planum severně od systému kaňonů Valles Marineris na Marsu. Vlastně ani nevím, jestli tahle informace má něco s hudbou Towers of Jupiter společného nebo má něco evokovat, ale určitě je to zajímavý fakt. Minimálně to působí poněkud tajemně nebo snad i magicky. A asi i neurčitě, protože Mars se lidstvo snaží zmapovat už dlouhé roky a dá se říct, že k němu upíná svůj zrak. Možná v tomhle by šla hledat ona paralela názvu desky, v jisté abstrakci a neurčitosti, v touze po dojmu poznání. Ale kdoví, třeba by to mohlo být a je úplně jinak. Co se ale hudby týče, tak přesně takové pocity umí Towers of Jupiter bez problému vykouzlit. Já osobně jsem se nechal vtáhnout na první dobrou, a to lehce zasněnou náladou, která ale už po chvíli přešla do mírného napětí, které bylo zase na druhé straně vyvažováno zpěvem jako prvkem snažícím se navodit klid. Takový ten mírně nepříjemný pocit, když se něčeho bojíš nebo obáváš, ale přeci jen se snažíš si z toho snažíš nedělat hlavu a být v pohodě. Celý tenhle stav se pak mění téměř každou vteřinou, i když atmosféra zůstává konstantní, maximálně se přelije na jednu nebo druhou stranu, ale bez větších skoků. Takže, i přesto, že původním dojmem bylo snění, které nebylo docela naplněno, jsem se v Towers Of Jupiter zvládnul slušně ztratit.

Tahle kanadská kapela vznikla v roce 2017, tehdy ještě jako duo, a přes počáteční hudební rozkročení se aktuálně ukotvila více v post-rockových vodách, kde jim to opravdu svědčí a Echus Chasma toho je krásným důkazem. Není tu místo, kde by se člověk nudil, kde by mohl být prostor pro slabší pasáže. Všechno tu do sebe krásně zapadá a k mému velkému překvapení se i tahle deska transformuje podle doby poslechu, což se nedá říct u každého post-rockového počinu. Při prvním poslechu jsem sledoval tmavé večerní mraky, jak rychle plují oblohou do neznáma a za lesem se slunce ztrácí z dohledu vysíláním oranžové záře. Jasně, ten první moment občas bývá důležitý a v některých případech se k němu člověk prostě automaticky vrací, ať už prostorově nebo náladově. Něco jako omezené pole působnosti, které si u post-rocku vytvářím i sám, jelikož zima, podzim a kousek jara jsou prostě pro tyhle věci nejlepší. Jedinou výjimku můžou tvořit chladné letní večery, které k post-rockové náladě taky pasují skvěle. Nicméně, Towers Of Jupiter se prostě nedají svázat k něčemu určitému, ukotvit do nějakého konkrétního prostředí nebo i časové sekvence. A právě tenhle aspekt mě na tom baví asi nejvíc. Že je mi dost jedno, kdy a kde si Echus Chasma pustím, pokaždé se dostaví lehce rozdílná atmosféra, která ale bude vždy vycházet ze stejného základu. Pokaždé tu bude snění, chvění, napětí, přitažlivost. Pokaždé to bude nádherně nepříjemné v těch bodech, kde tomu půjdeš naproti. A možná i tam, kde Tě onen už zmíněný apokalyptický nádech jasně zasáhne.

Nakonec to tedy bude s tím Marsem nejspíš i souviset a předobraz vyprahlé země, kde není živé duše se k tomu hodí více než dobře. Kroky se ztrácí ve vyschlé půdě, písek štípe do tváří a v hlavě rezonuje myšlenka na hluboké lesy na Zemi, vzdálené tak moc, že ani hlava nedokáže udržet živé obrazy. Chceš jít dál, ale chceš se i vrátit. Chceš zakřičet, i být potichu. Vyvažovat protiklad dalším protikladem v domnění, že někdy musí přijít rovnováha, byť nestabilní a trhající se. Nenastane nic, protože nic není a nebude, a hlavně ve vesmíru nikdo neuslyší Tvoje ticho, jak zvěstovala už před lety jiná post-rocková kapela Goones Never Say Die. Možná je v tom uslyšíš, možná ne. Možná si vzpomeneš na nějakou sci-fi povídku a možná taky ne. Možná si tím budeš lámat hlavu, možná se necháš spíš houpat, možná… Určitě ale Echus Chasma propadneš. Tohle album Tě pohltí, to je fakt.