Tak, pojďme ještě po stopách toho, co by nemělo být ztraceno. Tu a tam je totiž dobré dopřát si nějakou šílenost, nad kterou zpočátku budeš kroutit hlavou, ale pak se k ní nakonec vrátíš, aby zase přišel na řadu nechápavý výraz, než Tě neustále přehrávání toho, jestli to bylo fajn, dokope k dalšímu poslechu. V každém kousku přeci jen něco je, možná to nejde na první dobrou, možná ani na druhou, ale ulpí to. Pak se tomu stačí asi jen poddat a nic neřešit. Nějak takhle jsem to měl s nahrávkou Kuntdown to Extinction, jež vznikla ve druhé polovině září, a za níž stojí formace ze St. Louis, co si říká Karenocalypse. Už jen ten název provokuje, ale nezůstane zdaleka pouze u něj. Tenhle do jisté míry nesmysl můžeš najít v digitální formě, pro poslech stačí zabrousit na bandcamp, ale taky jako kompaktní disk. Na ploše necelých devatenácti minut se Ti tady dostane osmi zběsilých tracků, které Ti nejspíš budou motat hlavu nebo Ti s ní pořádně zatřesou. A možná Ti z toho bude i nevolno. Uvidíš.

Vlastně by se dalo říct, že tu je všechno špatně. Nebo možná ani ne špatně, ale prostě to nedává moc smysl, je to prapodivně poskládané a zkroucené. Asi jako když se zkoušíš drbat pravou nohou za levým uchem, nejlépe ve stoje a čelem ke zdi. Začíná to už názvem, ať už kapely nebo alba, pokračuje to přebalem a konec hledej samozřejmě v hudbě, jestli se Ti teda zadaří. A tak se na tenhle celek díváš, do uší Ti jede drtička a s přimhouřenýma očima přichází na řadu důležitá otázka: „to si jako někdo dělá prdel?“ Možná, že ano, ale ruku do ohně bych za něco takového fakt nedal. Je to pravdivá ironie nebo ironická pravda? Nebo vážně míněná sranda, či vtipně seriózní věc? Zkus si odpovědět po svém, zkus se na to chvíli dívat jinou optikou. Zkus se chvíli nedívat vůbec. Kuntdown to Extinction je přesně ta věc, která Tě z neznámého důvodu přitahuje svojí divností a neurčitým odporem. Hlava říká NELÍBÍ SE MI TO, ale zároveň Tě ponouká k poslechu. A ty tušíš, že to bude mimo Tvůj akční rádius, čímž se zase dostaneme k magnetismu protikladů. A mohlx bychom takhle pokračovat docela dlouho. Jenže, o to tu nejde.

Můžu mluvit s vaším vedoucím? Ale jistě, sedí tam vzadu a snaží se tužkou si propíchnout nosní přepážku, aby se dloubl do oka. Jak je to s tou Karen jinak? „Má nesymetrický účes z laciného kadeřnictví, řídí menší rodinné auto, má dvě děti kolem deseti let, nevěří na očkování a má odhodlaný výraz ve tváři, s nímž se dožaduje speciálního zacházení, na které má právo prostě z principu.“ Prostě Ti z ní rupne v hlavě. A zpracuj si Ty předsudky vůči okolí a sobě. Ne, tahle deska prostě nedává smysl, a přitom se tolik snažíš. Kam se hrabou pejsek s kočičkou a dortem. Mohl by to být metal punk, mohl by to být taky grind punk, ale mohl by to být taky třeba hardcore punk. Je to všechno dohromady, částečně nic z toho. Tady prostě někdo smíchal všechno, co ho napadlo. Hardcore s metalem, thrash metal s grindem, punk s metalem, punk s punkem. Pak se hodně a mocně zatřáslo, všechno se nějak spojilo a výsledek máš před sebou. Pocta všem Karen, které potkáš. Občas je to sypačka jak blázen, jindy klasické drcení kamení v pračce, do toho se najednou zjeví thrashový zvuk korunovaný sólíčkem, které jako kdyby nezapadalo do konceptu a všechno to pak končí heavy metalovým vřeštěním Edieho Van Halena, když si při výskoku natrhne varle. Uječený vokál je občas doplněn bruskou na dřevo, asi jako hrubý hardcore nebo špatný vtip na death metal. Tohle je fakt konec. Tahle nahrávka je totální eintopf, kde Tě nemůže překvapit vůbec nic. Všechno je povoleno, ale víš jak to je – vybralx jste si samx. Tak, co chceš, hezky si to vyžer. Jestli toužíš po zbloudilém mixu, který je jako špatně zašitá vesta, neváhej. Jo a fakt jsem napsal vesta.