Kolik je smutného, když mraky černé jdou, lidem na hlavou, smutnou dálavou. Nebo možná vzpomínka na Efrafu, kdy už kolikrát padlo něco o tom, kolik kapel je nebo bylo coverem právě Fall Of Efrafa. On je to na druhou stranu poměrně vděčný záchytný bod, pod kterým si téměř každý něco vybaví. I když spíš by mohlo jít o rámce než o konkrétní ukazatel. A možná dalším takovým rámcem můžou být třeba Morrow. Pak už se zbytek může jaksi volně prolínat a motat kolem neocrustu s emíčkovým nádechem. A takhle nějak je možné ukotvit i stále ještě poměrně novou kapelu Stezk z Prahy. Nicméně, čekej starý známý ksichty, který už dobře znáš, ať už z dřívějška nebo i současnosti. Narazíš tady tak třeba na prvky Gagarin, Die Puppen Augen nebo Protimluv, se kterými se se Stezk dělí hned o dva členy. Takže vlastně taková klasika, nová kapela, co není tak úplně nová, i když je. No, a Stezk představil na začátku dubna svoji debutovou nahrávku s názvem Na pokraji. Kromě digitální podoby, která je bez jakéhokoliv překvapení k dispozici na bandcampu, existuje taky verze kazetová, jíž si kapela vydala hezky po vlastní ose. Na Tebe taky čeká šest posmutnělých, ale i potemnělých tracků s celkovou stopáží kolem sedmadvaceti minut. Emo-crust, co Tě chytne za srdíčko.

Jak je to vlastně s tou Efrafou, na to už bude muset přijít každý sám. Na začátek ale klidně řeknu, že něco tam z toho opravdu je. A taky hned rovnou zmíním, že Na pokraji je hodně příjemná záležitost, k níž se budeš pravidelně vracet. Mix ema a crustu se tady povedlo dát dohromady skvěle. Je to místy krásně potemnělý, hezky v crustovém duchu apokalypsy, která už možná proběhla, ale možná se k ní teprve schyluje. Zničená krajina, černé mraky, kapuce přes hlavu, hluboké lesy a sténající krajina. Kam jsme jako lidstvo došli. S otázkou, zda se ještě dá vykřesat naděje a jestli jsme se aspoň trochu poučili. Zároveň tu ale tahle crustová nálada nejde nijak na dřeň, spíš si nechává prostor pro představu, kam může ve skutečnosti zajít.

K tomu je však potřeba přidat i druhý element a potemnělou náladu doplnit ještě něčím posmutnělým, kdy je čas vrátit se v myšlenkách zpátky a dát jasné obrysy tomu, co tuhle zkázu zapříčinilo. Postezknout si nad tím, že jsme jako společnost opět zklamali, že jsme se odtrhli od přírody, že je to naše věc a zničení si ve výsledku zasloužíme. Ještě než k němu však dojde, můžeme se vzpomínat, jak se hladiny jezer dotýkaly hvězd a koruny stromů hladily nebe. Vzpomínat na to, jak jsme věřili a milovali, jak jsme doufali v naději. Znovu je to o romantice a asi i lásce. Jen tentokrát ne o pokroucené, ale ztracené nebo ztrácející se. Romantice, kterou už skoro neznáme. A tak se radši uchýlíme k myšlence zapálit svět. Zapálit svět nebo uhasit oheň, kdo ví. Shořet a oddat se bolesti. Protože romantika se utopila v temných vodách zapomnění, frustrace a arogance. Svět kolem nás nám to připomíná každý den. Ale dokud si neseme světlo v sobě, může se něco zlomit. Možná. Možná ne.

Když spojíš tyhle dva prvky, máš Stezk. Emo-crust v nádherně zničující podobě. Masivní kytary, co umí i jemnější vyhrávky. Ubrečený vokál, jenž je místy doplněn burácejícím crustovým chorálem. Brutální tlak, který vystřídá zlověstné ticho. Tahle čtveřice všechno smotala do parádního celku, do něhož jakmile se zaposloucháš, nebudeš chtít přestat, nebudeš chtít odejit. Stezk si Tě snadno omotá kolem prstu. Bude Ti dělat společnost na cestě k už zmíněné zkáze. Ano, ulítávám na tom, ale je to rozhodně náladovka, co si nepustím jen tak. Baví mě ten místy až nesnesitelně nakřáple smutný vokál. Je v něm utrpení, ale i romantika. Občas se nese skoro jako šepot a má pro Tebe bodavé sdělení, které se může rozplynout, když exploduje vzdouvající se atmosféra temné hmoty. Takže jo, tohle nám tu zcela určitě chybělo. Stezk tu a tam potřebujeme. Zavřít se před světem a doufat a toužit. Nicméně, Stezk rozhodně netlačí nic na nějakou hranu snesitelnosti, epičnosti nebo zbytečně nedramatizují. Myslí to vážně, v tom je síla. Intenzita, která volně plyne a občas nabídne víc, jindy míň. Nezbývá než se zaposlouchat a nechat se trochu zarmoutit. Jenže jsi světlo, tak neboj.