Dost bylo pozitivity. V jakékoliv formě. Nastal čas na bahno marnosti, na zmar, na rozklad všech veselých myšlenek. On ten začátek podzimu je k tomu docela ideální období, tak proč si k tomu nedodat tu špetku trudomyslnosti. Že i tahle deska vyšla už dříve? No a co má být. Mění se jen měsíc, potažmo roční období. Společnost je stále stejně prohnilá, odsouzená k pomalé zkáze a téměř nekonečnému utrpení, které má, jak můžeme pořád vidět, spoustu různých podob. Takže je i jedno, že tahle deska vůbec spatřila světlo světa nebo že na ni je nějaký nahraný materiál. Nihilismus všem, opravdu všem. V březnu totiž vyšla nová nahrávka pražské sludge čtveřice Rmut. Nese název 365, poslechnout si ji můžeš klasicky na bandcampu, ale vyšla taky na kazetě u Šváb Records. Čeká Tě šest hutných a negativních songů, co dají dohromady cca třicet minut a po poslechu možná upadneš do apatie, případně Ti na nějakou dobu přestanu cokoliv dávat smysl. Tahle deska Tě poněkud změní.

Dalo by se říct, že docela sláva. Rmut totiž nejenom přichází s novou nahrávkou, ale taky se budí ze svojí podivuhodné hibernace nebo možná existenční krize. Dva roky od posledního počinu a docela dlouhou dobu taky od nějakého posledního koncertu. Nahrávka jako předzvěst toho, že Rmut žije a chystá se opustit svoji temnou stoku, aby potrápil uši všech těch, co mu zkříží cestu. A kdo nezapomněl, že to ani předtím nebylo nic moc krásnýho, tak nebude překvapen, že se v tomhle ohledu nezměnilo vůbec nic. Rmut Tě hodlá vláčet frustrací a totálním odevzdáním. Přichází s totální destrukcí dobré nálady a nastavuje tvář kruté realitě, kterou se snažíme potlačovat. Rmut se vrací, aby pošlapal sny a vyhlídky. Zbudou pak je konce, stejně temné a nepřátelské jako samotná hudba téhle čtveřice. Civilizace je v úpadku, tak je potřeba se s tím smířit a nepředstírat.

Rmut na to jdou opravdu hrubě, ale pomalu, a taky bolestivě. Tohle je dost ideální soundtrack k zániku lidstva. Nebo spíše k pomalému rozkladu civilizace jako takové. Nečekej tady žádný post-apo, konec světa úderem meteoru nebo něco podobného. Rmut nabízí daleko temnější a hnusnější cestu, která končí absolutním zhroucením společnosti a lidskosti. A hlavně daleko delší cestu, kdy pocítíš každý jeden krok a nebudeš se moc vrátit. Pohled zpět Tě navíc bude radši hnát kupředu, ukončit už tuhle hrůzu. Budeš se dobrovolně plazit na okraj propasti, aby už konečně bylo po všem. Obrazy, co po cestě potkáš už z hlavy nevymažeš. Nihilismus toho nejhrubšího zrna a ožívající apokalyptické obrazy. Rmut prostě přináší nehezkou věc, která Tě utopí ve veškerém zoufalství. Nemusíš hledat alternativu, ani boha nebo výmluvy. Nepomůže tady nic. Budeš si muset tenhle hořký pohár vytrpět až na samé dno. Taková je krutá realita.

Baví mě to, baví mě to hodně, ale není to zase pohodovka na nějaký častý poslech. Chce to čas. Rmut totiž dali do pohybu masivní hlukový válec, který se sice nikam nežene, ale o to víc škody nadělá. Občas se člověk dostává i do body, kdy se ptá, jestli by to bylo možné zahrát ještě pomaleji. Přesně tyhle pasáže jsou napěchovány těžko popsatelnou atmosférou, kdy čekáš na nějaký zlom, předěl, na něco, co ukončí dosavadní cyklus, ale nic z toho prostě nepřichází. Je to asi jako letní bouře, kdy se přiženou černý mraky, všechno ztichne a svět vypadá, že se rozdělí na dva kusy. Očekáváš něco velkého, ale nakonec spadne jen pár kapek, někde se možná zableskne a je po všem. Songy se nemilosrdně valí vpřed, ale nejsou zbytečně dlouhý nebo přetažený. Všechno se děje tak nějak organicky. A pak je ve vteřině konec, když se ozve poslední riff a úder do bicích. Tohle je za mě jen a jen plus. Žádné nekonečné protahování konců, prostě jen rána a vymalováno. Z textů odkapává nihilismus podobně jako z hudby a bručivý vokál tomu dodává tu potřebnou temnou náladu, ale zároveň je v tom slyšet jakýsi výsměch a někdy i teatrálnost, což kvituji. Tahle deska je zlá, hrubá, ale skvělá. Pohltí Tě, tomu můžeš beze zbytku věřit. Totálně Tě zničí. Tak pojď už probudit tu bestii, čeká na Tebe.