Tak jsme znovu u toho. U očekávání, které s sebou něco nese a občas vyprchá do ztracena. Nebo někam tím směrem. Ale ve výsledku nejde ani tak o to, že by byl člověk bytostně nespokojený, jen prostě čekal něco malinko jiného. Nakonec pak neví, jestli je to ok nebo ne. Něco mezí tím, kdy by se sneslo víc toho a víc ještě něčeho dalšího, ale zase méně něčeho jiného. Může z toho pak vzniknout dost nejasná představa, která se postaví vedle nenaplněného očekávání, chvíli na sebe budou tyhle dvě entity divně čumět, a nakonec v poklidu odejdou vstříc vzdálenému volání. No, to by bylo trochu více obecně, a teď k věci. Na konci června představila svoje nové album s názvem Symptom of Mankind kalifornská powerviolence čtveřice Level. Digitálně si album můžeš poslechnout na bandcampu, fyzicky ho pak najdeš jako dvanáctipalec v režii 625 Thrashcore, Thrash tapes a Coxinha records. Čtrnáct tracků, sedmnáct minut a solidní pévé jízda, která Tě zvedne ze židle. A přece tomu něco malinko chybí.

Pokud bych měl odpovědět na otázku, co jsem čekal nebo co jsem si představoval, tak řeknu, že pévéčko. A pokud bych měl říct, co jsem teda slyšel, odpověděl bych, že pévéčko. Takže, kde je problém? Noooo, nikde a všude. Čekal jsem prostě jiný pévé. Je to stejný jako když si někde dáš pizzu a pak čekáš, že na jiném místě bude, když ne stejná, tak hodně podobná. A pokud to tak není, tak krčíš ramena, ale všechno je vlastně ok a nepliveš kolem sebe ani sugo, ani kusy těsta. V případě Level nejde ani tak o náklonost třeba k více uřvanému powerviolence nebo více rychlému nebo s více grindcore pasážema. Spíš se prostě jaksi nemůžu rozhodnout, co má tohle celé znamenat. Trošku morbidně se jedna strana snaží přesvědčit tu druhou, že je všechno v pořádku, zatímco ta druhá strana pořád není správně naladěna. A znovu tak začíná celé kolo od začátku, kdy Level na nové desce přináší něco, co jsem si nepředstavoval, ale zároveň u toho podupuju nohou, házím hlavou a do toho kroutím koutky a tlačím desku někam, kam nesměřuje. Pořád dokola.

Výsledek? Jako ano, fajn materiál, ostrý, řízný, místy dost rychlý. Zasekávačky jsou dobrý, pomalejší pasáže jsou solidně hrubý. Ale chybí tomu větší drzost, chtěl bych větší množství jiskření. Víc zběsilosti by taky nevadilo. Jenže ono se tohle všechno prolíná a chvílí to v tom je, chvíli zase ne. Takže se vracím, poslouchám znovu a znovu mám ten stejný neurčitý dojem. Že bych měl asi být spokojen, že bych měl slyšet parádní věc. Jenže pak tu taky dotírá ten pocit, co říká, že tomu fakt něco chybí, a i když je to dobrý, mohlo by to být lepší. Energie je dobrá, pulzuje a přelévá se. Zvuk je na pohodu, štiplavý tak akorát. Nenudím se, ale tu a tam zkontroluju, kolik skladeb už uběhlo, a kolik ještě bude následovat. Občas je to neskutečný zážeh, občas Level působí trochu staticky. Občas i rukama posouvám kytary, jindy nestihnu říct ani zbla. Parádní je tu ale konec, poslední song, hezky neúměrně dlouhý zbytku desky, pomalý, hutný, skřípějící, na pozadí s mluveným slovem. Pak už jen poslední pokrčení rameny a nic z toho, jdeme zase od začátku. Úplně v pohodě si ale Symptom Of Mankind pusť, bude se Ti líbit. Jenom já se nemůžu docela rozhodnout. Víc powerviolence, trochu jinak powerviolence, ale jede to. Možná jinak a jinam, ale jede.