Maďarskou scénu vlastně nemám nijak moc zmapovanou, takže mě ve výsledku téměř vždycky dokáže překvapit. A povětšinou i dost příjemně.  Což se ostatně stalo i v červnu, kdy jsem vůbec poprvé zaregistroval tamní screamo trojici Camille Corot. A to proběhlo v souvislosti s jejím chystaným červencovým pražským koncertem a následnou komunikací. A taky samozřejmě poslechem jejich desky Mögöttem semmi, elöttem semmi z roku 2024. Nebo spíš takovým řekněme rychloposlecehem, z něhož nevyplynul moc žádný velký výsledek. Čekal jsem totiž právě na živý set na Půlce, abych si všechno poskládal dohromady. No, a do toho se Camille Corot vytasili na začátku července s novou deskou Nem látom a végét, talán nem is létezik. Ta má zatím pouze digitální podobu a poslechnout si ji můžeš na bandcampu. A možná se i časem dočkáme podoby fyzické. Jinak tu najdeš sedm nádherných tracků, co dají dohromady něco kolem osmdvaceti minut a pořádně Tě zasáhnou. Jakože fakt pořádně.

Letošní léto se nějak celkově nese ve screamo a emo-hardcorovém pojetí. Slyšel jsem několik skvělých počinů z tohohle ranku, v Praze se ukázalo několik skvělých kapel, co mají screamo a emo-hardcore jako svoji doménu a všechno je a bylo, aspoň tady fajn. Jasně, asi bych si i screamo a emo-hardcore spíš dokázal a možná i chtěl představit na podzim, ale to u mě není moc velké překvápko, protože léto, mírně řečeno, nemám moc rád. Ale… letošní červenec nebyl úplně nejhorší a nabídl tak i atmosféru a počasí lehce podzimní, vyzývající k poslechu posmutnělých, rozervaných a zlámaných melodií. Novou nahrávku Camille Corot jsem ale celou a hezky v klidu slyšel až na začátku srpna. No, a podobně jako v případě švédských Sininen, jsem se do ní fakt zamiloval.

Po koncertě jsem si vlastně chvíli lámal hlavu otázkou, jaký to bylo? A jestli se mi to líbilo nebo ne. Popravdě zůstal takový neurčitý pocit, že to bylo zvláštní. Rozladěný, polámaný, ukřičený, krásný, přerušovaný, nesourodý, rozdrnčený. A taky poměrně dost nervózní, s čímž jsem přistupoval k novince. Jenže, ono to všechno po poslechu bylo malinko jinak. Nebo takhle, zase ne všechno, ale dost věcí doznalo úprav. Nem látom a végét, talán nem is létezik má parádní zvuk, co by mohl někomu evokovat devadesátkové nahrávky. Takový ten špinavější zvuk, co skutečně přináší nervozitu a napětí. Ale nabízí k tomu i druhou stranu, absolutního úniku a vyklidnění. Ona zmiňovaná nervozita je tady do velké míry daná i hodně povedeným řevem, který místy hodně eskaluje napětí a naprosto skvěle doplňuje v chaotických pasážích kytary. V těhle momentech deska kope vážně neskutečně. Jenže, jakmile přijde zklidnění, kdy kytary přepnou do zasněné atmosféry a řev poleví, je všechno napětí pryč. A protože tyhle elementy existují vedle sebe, dokonce na sebe celou dobu plynule navazují, tak je výsledný dojem opravdu dechberoucí. Určitě pak stojí za zmínku, že křik tu není osamocený a jeden, ale je doplněna bud jedním dalším nebo dokonce dvěma. Pak mrazí. A když dojde jen na screamo pasáž bez kytar, půjdeš do kolen.

Tahle novinka je navíc precizně poskládaná. Po dvou skladbách, kde se střídá už výše zmíněný chaos a klid, přichází úplně famózní a krátké intermezzo, které by Camille Corot mohla závidět kdejaká post-rocková kapela. Následuje sedmiminutový track Nem látom a végét, talán is létezik, který Tě obklopí dusivě krásnou a sžíravou atmosférou. Takže se můžeš potácet mezi extatickým tancem a mírným pohupováním v kolenou. Všechno, co je mezi tím, je správně. Kytarové pasáže, co chtějí utéct do post-rocku, nádech midwest emíčka a potemnělá nálada vzteku a frustrace screama. Jednoduše krása, kdy se jednotlivé polohy střídají, prolínají a Tobě se chce všechno a nic zároveň. Pak následuje další výbuch emocí, energie a rozervanosti, který se utopí ve druhém snovém intermezzu. Všechno je pak zakončeno devitiminutovým eposem Ann Quin, který přináší zlámanou romantiku, úžasnou a srdcervoucí náladu přetavenou v líbivé melodie, křik, ještě více křiku a strhující závěr, co Ti do hlavy vrazí rozhodující klín. Půjde Ti z toho hlava kolem, budeš omámeně zírat do prostoru, budeš chtít zastavit čas.

Tahle deska je úžasná. Zvládne Tě rozebrat na malinké součástky a zanechat po sobě něco, co se je těžko popisuje. Něco, co ale chceš a budeš to chtít vždycky. Emoční masakr, co Tě nemůže prostě nechat v klidu. Ať už to bylo naživo jakýkoliv, po poslechu Nem látom a végét, talán nem is létezikse všechno ustálí, dojdeš klidu skrze chaos a nahlédneš do chaosu skrze klid. Camille Corot servírují úchvatnou věc, která Tě vtáhne, nepustí, bude držet, a nakonec se rozplyne jako ranní mlha. Takže ano, další parádní záležitost ze screamo krabice. Další nádhera, která si silně zapíše do paměti. Další věc, která patří hodně vysoko a nedostaneš ji z myslí. To jsou Camille Corot, díky za to.