Opět se zpožděním, ale s celkem jasnou myšlenkou, že tohle patří k tomu nejlepšímu, co jsem měl letos možnost slyšet. Bez debat mě tahle nahrávka rozložila, nechal jsem ji párkrát otočit ve sluchátkách, a pak ji uklidil s tím, že je to něco, co asi nechci poslouchat každý den. Ani ne proto, že bych tak úplně nechtěl, ale spíš se to jednoduše na každodenní poslech nehodí. Je to náladovka, co proniká hluboko do nervových zakončení a vždycky po sobě něco zanechá. Tahle věc vyšla na začátku července, jmenuje se Všude dobře, doma nejlíp a stojí za ní pražská emo čtveřice kafka. Pět tracků rozprostřených do patnácti minut a krásný zážitek, který si budeš velice dobře a velice dlouho pamatovat. Poslech si můžeš hodit na bandcampu, a jinak než digitálně zatím tuhle novinku nenajdeš. Určitě se ale připrav na to, že Tě zasáhne a důvodů, proč tomu tak je, si budeš moct najít poměrně dost.

Osobně jsem na kafku. (s tečkou) trochu pozapomněl. Poslední nahrávka, kterou jsem od ní slyšel před novinkou, byla Partir et découvrir. Občas jsem sice nějaký pohyb spojený s kafkou. ve svém zorném poli zaznamenal, ale všechno znovu ožilo právě až s novou nahrávkou. A ta mě prostě a jednoduše úplně sežrala. Tím, jak moc emotivní, otevřená, osobní a krutě upřímná i pravdivá je. Už jen uchopením tématu domov otvírá kafka. na novince mnohdy bolavý rány. A nejde ani tak o otázku, co je to vlastně domov a kde ho každý z nás má a vidí, ale spíš o pocit a cestu skrze všechno tam, kde je Ti dobře, i když to nemusí vůbec být cesta příjemná. Ale právě otevřeností a jakousi neukotvenou rozhodností si Tě získá. Není to rozervaný, ani přehnaně smutný, není v tom brutální intenzita, ani tlak, co by z Tebe chtěl vymáčknout život. Všude dobře, doma nejlíp nabízí smíření, střízlivý pohled na dění kolem nás. Cítím v tom srovnání, návrat a možná i překonání něčeho, co bylo a co už nechceme ani definovat, ani nad tím dál přemýšlet. Urovnání sebe sama bez romantizace okolí. Může to znít jako banalita, ale vlastně je to poměrně zásadní věc. A kafka. si s tímhle bravurně pohrává, hledá otázky, nesnaží se za každou cenu odpovědět, vypráví příběh a od Tebe chce jen chvilku času. Poslechnout si, co chce sdělit, zamyslet se a vstřebat dojmy. Není to moc, ale je v tom hodně.

Všichni občas tak nějak bloumáme, přemýšlíme, lámeme si hlavu nad věcmi, co byly, co už se nedají změnit a dost často se i bojíme toho, co teprve bude. Nechceme se přehnaně moc hrabat v minulosti, ale kvůli obávám si ani moc nemalujeme budoucnost. A už vůbec si neidealizujeme přítomnost jako něco, co nesnese kritiku. Ale stejně se k tomu všemu občas uchylujeme, protože nám to dost možná pomáhá pochopit to, kým jsme a kým ještě můžeme být. A taky samozřejmě to, kým jsme už byli. A ano, možná si pak přijdeme ztracení a hledáme z toho cestu ven, čumíme na starý fotky, chodíme na dlouhý procházky, utíkáme do nekonečných západů slunce nebo mizíme v ulicích měst a nespíme po nocích. A snažíme se namluvit si, že je to forma terapie. A dost možná pravděpodobně i skutečně je. A jako soundtrack toho všeho hraje přesně něco jako kafka. Nebo spíš, jakmile si Všude dobře, doma nejlíp poslechneš, už nikdy nebudeš chtít v podobných chvílích slyšet nic jinýho. Teskný melodie, co se snadno vryjou po kůži, vyprávění oscilující mezi klidem a zvláštní nervozitou, co občas ulítává do žalu. A pocity, který se nechceš snažit popsat, ale chceš je zažít, než odezní.

Nemůžu si pomoct, ale kafka. přináší na svojí poslední nahrávce všechno, co zároveň trochu bolí a zároveň je příjemný. Zvykáš si, že Ti svět utíká. Ostatně, co jinýho s tím asi tak můžeš dělat? Smířit se s tím je asi ta nejlepší cesta. Podívat se zpátky a být v pohodě s tím, co bylo a přijmout co bude. Kafka. přináší obraty, ze kterých běhá mráz po zádech, cítíš z nich chvění po celým těle. Jsou to to věci, co Ti dost často běží myslí, ale nechceš je vyslovovat nahlas. Trochu bolavý, možná lehce patetický, ale strašlivě silný. Jde o hledání vnitřního míru, pokoje a klidu duše. Jakkoliv můžeš ještě několikrát zopakovat, že hlavní je být v pohodě sám se sebou. Kdy se pak můžeš ohlédnout, jaká k tomu vedla cesta, kudy Tě provedla a jestli opravu nastalo ono smíření, které člověk hledal. Všude dobře, doma nejlíp je vlastně taky jakási cesta. Od prvotního vzteku, byť ne tak moc bouřlivého, přes frustraci a hledání pevných bodů, až po vnitřní klid, srovnání se s věcmi minulými i současnými a odeznění s lidmi, co to mají dost možná podobně. Baví mě to, neskutečně se mi líbí ta strašně jemné melancholie, která není vtíravá a způsobí Ti husí kůži. Baví mě příjemně sladké vyprávění, i nakřápnutý křik, stejně tak i občasní vícevokál. Baví mě jazyk, kterým se tenhle příběh vypráví. Zamiloval jsem se do některých vět nebo slovních spojení. A jsou věci, co už nedostanu z hlavy a ani nechci. Protože třeba z „neznal jsem starý dobrý časy – vlastně nevím, jak to bylo dřív, možná už ale příliš dlouho vládnou tradice, který nás učí stavět bariéry“ se mi doslova třesou ruce. Kafka. pracuje nejen s emocema a pocitama, ale vládne i slovem a ukazuje malebnost jazyka. Občas důrazem, jindy zašeptáním nebo jakýmsi povzdychem. Všechno ale zapadá do celku, všechno jako kdyby do nejmenšího detailu promyšlené. Všechno jako kdyby se objevilo ve správný moment a zahrálo na tu správnou notu. Skutečně nemá tahle věc žádný slabý místo, ale dokáže se trefit do všech Tvých slabých míst. Tohle je nahrávka, kterou potřebuješ, ne chceš, ale reálně ji potřebuješ, protože umí říct to, nad čím dost často přemýšlíš. Umí nahlásit vyslovit věci, z kterých máš možná obavy a umí se zeptat na otázky, které Ti proudí hlavou. Všude dobře, doma nejlíp vážně patří k tomu nejlepšímu, co jsem (nejen) letos slyšel. Tak díky. Ono starýmu světu opravdu bude slušet nová tvář.