Nevím ani proč, ale tak trochu jsem se těšil na více powerviolence. A zasmál se u toho, že od vydání debutového Dema uběhly už dva roky. A musel jsem si tohle Demo pustit, abych zjistil, jestli jsem se na pévéčko těšil správně nebo mě klame paměť. A musel jsem taky konstatovat, že mi to po prvním skleslém pokrčení ramen přestalo vadit. Jakože jsem to menší množství mocenského násilí, než bylo očekáváno, nějak přešel a přežil. Ale na druhou stranu bych se mu vůbec nebránil. No, nicméně řeč tady pro tentokrát je o novém počinu německých Thriller. Self titled deska spatřila světlo světa ve druhé polovině července, najdeš na ní deset tracků nasázených do zhruba deseti minut a kromě digitální podoby, kterou si můžeš sjet na bandcampu, je k dostání taky jako destipalec. Ten si vzali na starosti v Fies Ins Gesicht records a Flowerviolence records. A Ty, jestli potřebuješ trochu rozproudit krev v žilách, tak je tohle jasná volba.

Jak už padlo, bylo v tom jakési očekávání a něco, co utkvělo v paměti. Nedal jsem ještě ani polovinu nové desky a musel jsem se skutečně vrátit k Demu, abych se zjistil, jak to vlastně je. Možná tam toho pévéčka bylo opravdu o něco víc, možná šlo jen o dojem, ale na tom už nesejde. Rozhodně byl na Demu o dost syrovější a špinavější zvuk, celkově vzato trochu víc bordel. Ale tohle není a nemělo by být o porovnání dvou nahrávek, i když se tomu těžko brání. Na novince Thriller rozhodně servírují brutální a hutný zvuk, co Ti sevře hlavu do kleští. Občas je to rychlý a drtivý, občas o něco pomalejší, ale o to víc hutnější. A zní to možná trochu jako klišé, ale co na tom sejde. Trochu grindcoru, trochu drzýho hardcore punku a nějaké mocenské násilí. Všechno dohromady v chutném koktejlu, který Ti na chvíli způsobí rozmazané vidění a špatnou koordinaci. A hlavně, jede to v šíleném tempu od začátku do konce. Deset minut uběhne rychlostí blesku a nezbývá pak nic jiného, než začít zase od začátku. Dává to smysl, ať s tím budeš souhlasit nebo ne.

Thriller na self titled počinu utočí zuřivostí a jistou neurvalostí. Je v tím síla a dost silný náboj, který při poslechu funguje asi tak, jako když sáhneš na elektrický plot. Chvilku se nic neděje, aby následně dostal tvrdý úder, ztuhnul v křeči a pocítil brnění v celém těle. Jakkoliv jsem chvíli posmutněle při prvním seznámení krčil rameny, tak mě výsledek vlastně dost baví. Možná jen moje hlava vyprodukovala představu, která nedošla naplnění. Ale Thriller vytvořili rychle a jasně novou formu, do níž narvali všechno, co je potřeba. A já jsem nakonec převelice spokojen. Album šlape a bouří, do uší se hrne hluk a hlava unika, aby vytvořila pocit radosti, prchavé a zabalené do vzteku. Spokojeně si můžu podupat, zahrozit nebo povyskočit, a to je nejvíc. Desetiminutovka šílených výrazů a myšlenek na zničení zdi holou rukou. Oheň a po něm rozžhavený popel, co si chceš nabrat do rukou. Takže asi tak, prostě to stojí za to a budeš to milovat.