Tohle je další z věcí, které mám celkem rád. Když aspoň částečně ožije kapela, která už přestala fungovat, i když trochu jiným způsobem, než je jakýkoliv druh reunionu. A v tomhle případě nemám na mysli ani třeba nikdy nevydané skladby, které po letech kapela sesbírá a vykopne ven. Tady se jedná o nový projekt bývalých členů a je tak nějak jedno, jestli jdou solo nebo v nové kapele. Prostě se velice rád, minimálně ze zvědavosti, podívám a hodím poslech. Což jsem ostatně udělal téměř hned, jakmile jsem zaznamenal aktivitu ze strany britské post-rockové kapely Killington Fall. Ta totiž před pár dny dala na vědomí, že jejich kytarista bude v srpnu se svým soloprojektem vydávat desku, z níž si už můžeš něco málo poslechnout. Projekt kytaristy Maxe Templera se jmenuje Mast Years, deska Mast Year by měla vyjít na konci srpna a aktuálně je možné si poslechnout dva tracky z celkových devíti. Což zní velice dobře.

První věc z chystané desky nese název Tarantism a je to poměrně nervózní záležitost oscilující někde mezi ambientem, post-rockem a zvláštní elektronicou. Hlavní roli tu hraje neklidná atmoféra, která evokuje jakousi neidentifikovatelnou katastrofu a musím říct, že sám za sebe bych si tuhle skladbu uměl představit třeba v nějakém filmu, potažmo seriálu (s post-apo nebo horrorovou tématikou). Možná bude trochu dýl trvat, než se zaposloucháš, ale následně Tě Tarantism naplno vtáhne. Líbí se mi tady podivná tajemnost, která skladbu provází, ale i lehce mysteriózní nádech, co po ní ve výsledku zůstává. A líbí se mi taky jistá neukotvenost skladby, kdy není jasné, co se v následujících vteřinách stane a kdy máš pocit, že moc nevíš, co se stalo v těch předešlých. Sám jsem se v Tarantism docela ztratil, což ale není vůbec špatně, protože je pak možné hledat ty na první pohled neviditelné cesty.

Every ending ever comes together přináší naproti tomu naprosté uvolnění se snovou post-rockovou náladou. Západ slunce nad ztichlou krajinou, bezvětří, možná i bezčasí. Tedy až na zhruba poslední dvě minuty, kdy celý track malinko „zrychlý“ a zmohutní. Z nastalého klidu přichází vytržení, které přetne pomalý a ulpívající proud myšlenek, aby vzápětí mohlo všechno vygradovat v robustní závěr a ztratit se v tichu. Baví mě, že celý ten přechod je postupný, a i když se na první poslech může zdát, že až moc výrazný, nakonec se všechno spojí do krásně znějícího celku. Tohle je přesně ten post-rock na toulání se krajinami, ať už skutečnými nebo snovými. Chvíle, kdy můžeš úplně vypnout a neřešit nic. Okamžik, ke kterému se budeš chtít opakovaně vracet. Je v tom všechno, a to je víc, než se může zdát.

Jestli měly dvě aktuálně vypuštění skladby nalákat na chystané albu, tak u mě se to určitě povedlo a musím říct, že jsem opravdu hodně zvědavý, jak to bude znít a co všechno ještě tenhle debut přinese. To nicméně uvidíme na konci srpna. No, a v mezičase si můžeš dát třeba staré desky Killington Fall, což můžu vřele doporučit.