Tak zase po čase trochu roztočíme kola powerviolence a dáme si v tomhle případě irskou provenienci. O novince sice už nejde tak úplně mluvit, ale takovou drobnost vezmi čert. Znovu tedy použiju okřídlené „lepší pozdě nežli pozdějí“, abych se tím alespoň lechce pokusil zamaskovat fakt, že mi opět trvalo se k nahrávce prokousat, ačkoliv jsem o ní věděl vlastně už od listopadu loňského roku, kdy spatřila světlo světa. Za názvem Demo 2024 se tentokrát skrývá materiál od pévé čtveřice z Dublinu, která si říká Eskrima. Pět skladeb se tady vešlo do čtyř a půl minuty a pokud je mi dobře známo, tak tahle věc existuje jen v digitální podobě, takže poslech na bandcampu je více než jasný. Jinak pak není na co čekat, protože čtyři minuty jsou prostě čtyři minuty a hlavní roli tady bude samozřejmě hrát láska k rychlému, stručnému a jasnému sdělení.

Pokud by někdo nevěděl, co je to Eskrima a odkud si kapela propůjčila svůj název, tak se jedná o filipínské bojové umění pro věřejnost, kdy je typický boj tyčí, mečem, mačetou nebo nožem. Eskrimu je ale podle všeho potřeba chápat jako princip bojových technik a reakcí, který lze aplikovat za použití jakýchkoliv předmětů k vlastní sebeobraně. A powerviolence kapelu z Dublinu je potřeba chápat zase jako soubor více vlivů namixovaných dohromady, kde ale violence složka hraje tu hlavní roli. Takže tady čekej špinavý hardcore punk, případně i fastcore. Jedná se o debutovou nahrávku, která disponuje syrovým a špinavým zvukem, což osobně velice kvituji.

Musím ale jedním dechem dodat, že jsem přeci jen čekal trochu více powerviolence. Ze začátku jsem taky malinko bojoval s vokálem, který si sednul až o několik desítek vteřin později. Jakmile do sebe ale jednotlivé komponenty zapadnou nebo si je člověk sám podle potřeby poskládá, tak má Demo 2024 slušný odpich a bez nejmenších problémů si to valí vpřed.

První věc Pain má neuvěřitelně řezavý nájezd, který se zlomí až skoro v polovině skvěle postaveným dvojvokálem. Oba hlasy k sobě perfektně sedí a Pain tím získává hodně solidní jiskření. Pomalejší dojezd pak vyrovnává balanc mezí šíleností a jakýmsi klidem.
Cursed life se rozjíždí celkem dlouho a opatrně. Následně přichází dvě stopky, po nich brumlající basa a pěkně rychlý konec, který rozvíří zrnka chaosu.
I třetí věc v pořadí s názvem Sleep stihne během krátké doby prostřídat rychlejší a pomalejší pasáž, kde mi ale tak trochu přijde, že Eskrima naráží na možná jakousi neviditelnou bariéru. Jakože všechno směřuje k ještě většímu chaosu a najednou přijde zlom, kdy skladba už vlastně tak nějak v poklidu dojíždí.
Vrcholem tohohle necelých pět minut dlouhého počinu je pak song Misery, rozhodně jeho konec, kdy se znovu dostává ke slovu druhý a více ukříčený a hysterický vokál. Ten dodává potřebný drajv a nutno podotknout, že hází výsledný dojem o nějaký ten level výš. Nicméně, tohle je uričtě o osobních preferencích a sám za sebe musím říct, že mi podobná hysterie dělá jednoduše radost.
Rotten Culture pak obstojně uzávírá tenhle debut jasným zvoláním a následným mixem mluveného slova na pozadí a ostrých kytar s bicímí v popředí.


Eskrima na svojí první nahrávce nabízí solidně živelný a štiplavý materál, který stoprocentně neurazí a jednoznačně stojí za bližší prozkoumání. Možná to nebude na první dobrou, ale stačí se zaposlouchat a nechat se trochu víc vtáhnout. A až zjistiíš, že Demo 2024 posloucháš už potřetí za sebou, tak Ti dojde, že je všechno vlastně v pořádku. Jsem upřímně zvědavý, s čím tahle čtyřka přijde dál, ale troufám si tvrdit, že to bude dobrý. A u toho taky doufám, že něco nového bude mít venku už velice brzy.