Svět se nezastavil, pořád se točí. Řekl bych, že někdy až moc rychle. Nebo je takový jen můj dojem z poslední doby, kdy míjím jednu desku za druhou, snažím se poslouchat, chtěl bych mnohé z nich zkoumat blíž, ale jaksi na to prostě není čas a prostor. Pryč ale s nářky, k něčemu takovému se člověk může uchýlit tak nějak vždycky. Vlastně to souvisí i s touhle jednou konkrétní deskou, která mě docela dost vytrhla z běžného dění, což kvituji s povděkem. Jsem rád, když se něco takového objeví, protože filozofování nad mrtvou budoucností punku, která vlastně nikdy nemohla ani začít, z podstaty věci na tom punk stojí a bude stát, pak dostává zcela nový rozměr. Jasně, aby člověk zjistil, že punk pořád ještě žije a že nechcípnul jako prašivej pes, musí se prohrabat až na dno popelnice, což samo o sobě vyžaduje vytrvalost a mnohdy i silný žaludek. A můžeš nechat klidně číro na hlavě, náboják kolem pasu nebo jinou punkovou proprietu na svém místě, jelikož to nemusí nic znamenat a dost často taky skutečně neznamená. Ale než si o punk otřeš boty a mávneš nad ním rukou, pokud se hodláš víc zajímat, je ten ponor prostě potřeba.

Někdy v polovině ledna letošního roku vznikla nahrávka, která má punk v krvi. Ale jakože fakt punk, ne nějakou jeho náhražku nebo lacinou kopii. Šestka z moravských končin, jejíž členy můžeš znát z kapel jako Aliusterra, Afterbirth, Ex-lex, Kutya Harap, Estar Alerta, Profesor Lefebvre, Utrejch nebo Bastard instink, a co si říká Neřád, představila desku s názvem Ať zmizí… Najdeš ji jak v digitální podobě s poslechem klasicky na bandcampu, tak i jako dvanáctipalcový vinyl, který vzniknul v režii Ultima Ratio. Na Tebe tady čeká dvanáct tracků s celkovou stopáží lehce pod dvacet čtyři minut a s velkým punkovým srdcem, ale zase bez nějaké větší romantiky. Takže ne, punk vážně ještě není mrtvej a Neřád Ti jasně a stručně vysvětlí, jak se věcí mají.

Neřád je přesně ta kapela, která mě zajímá, protože jsem s ní přišel do „styku“ ještě před vydáním jakékoliv nahrávky a neměl se v podstatě čeho chytit. Pokud teda nedošlo na živé setkání, což v mém případě bohužel nedošlo. Mohl jsem mít maximálně nějaké tušení, což jsem možná i měl, ale jakmile se objevila deska, tak moje zvědavost rapidně vzrostla a muselo dojít k jejímu uklidnění. No, a tady přichází ke slovu punk. Ten punk, nad jehož existencí jsme už kdysi dávno filozofovali a byli přesvědčení, že víme, jak vypadá. Respektive jsme žili v tom, že punku rozumíme a že smysl punku je ve věcech, které v něm chceme vidět. Stručně řečeno. Aby punk nebyl jen o těch symbolech a o tom, že slovo revoluce zlidovělo natolik, až se vytratil jeho význam. Ale to už se zase dostáváme do roviny, která snese hodiny a hodiny rozebírání a diskusí, kdy něco dává smysl a něco ne.

Už úvodní intro mě na debutovém počinu Neřádu baví. Přitom by se chtělo říct, taková blbost. Nicméně dobře zvolený vstup je klíčový a tady se povedlo na první dobrou vzbudit zájem. Pak už přichází na řadu punková jízda, která neřeší nic a jen existuje. Specialitou Neřádího pojetí punku nebo možná hardcore-punku, jak uvádí sama kapela, jsou klávesy. Samo o sobě to může být spojení zvláštní, ale v tomhle případě všechno sedí jako má a vytváří perfektně fungující celek. Navíc jsou klávesy opravdu dost výraznou složkou, což jen prohlubuje výsledný dojem. Jasně, asociační linka vede zcela neochvějně ke Spots, a to rozhodně není špatně. Trochu více melodičtější vody za zvuků kláves pak brázdí třeba Left Alone z Kalifornie, takže všechno správně podruhé a na dobře položený základ se přidávají další parádní elementy, až z toho má člověk radost jako malý dítě.

Chvilku si sice zvykám na vokály, z nichž jeden je místy až moc obhroublý a druhý někdy značně teatrální, jenže ono to všechno postupně zapadne do celého mechanismu a dává smysl jako máloco. Líbí se mi ta lhostejnost a drzost projevu, hromada ironie a sarkasmu, která na Tebe přímo křičí. Líbí se mi přímost a do jisté míry jednoduchost, co tepe do živého. Žádné přehnané snahy o nějaké velkolepé a originální podání, prostě hudba s vlastním ksichtem, která je ve výsledku mnohem originálnější svojí strohostí a neotesanou upřímností. Čiší z toho provokace a nezájem. Něco jako „je nám jedno, co si o nás myslíte, budeme si to stejně dělat po svém“. Přitom se ale Neřád zvládá obratně vyhnout všem možným punkovým klišé o fuckování systému, revoluci, no future věcem nebo chlastu jako součásti kultury. Není tu ani hra na černý ovce, na chybné součástky soukolí, ani vzlykaní nad tím, jak jsou punkáči nepochopení. Přitom ale Neřád dost otevřeně a trefně reflektuje témata současné doby, občas s mírným nasráním, občas s nadhledem a dávkou ironie. A ruku na srdce, to je opravdu něco, co se ne každému povede. Možná právě tenhle aspekt je tou největší doménou desku Ať zmizí…

Jsou místa, kde jde Neřád na jakousi hranu únosnosti projevu, ale není to na škodu a bavím se u toho královsky. Občas je textová stránka brutálně strohá, jindy hravá, někdy možná až moc rozdováděná. Znamená to jen jediné, deska plyne hladce a rychle a tu a tam mám potřebu se k některým skladbám nebo konkrétním pasážím v nich vracet. Vždycky, když už říkáš, že Neřádu musí aspoň trochu dojít energie, tak znovu zatopí pod kotlem a vrazí Ti facku s pořádně spratkovským úšklebkem. Ostatně kousavost je něco, co Neřád ovládá taky dokonale. Slyším v tom i Rožnov pod Radhoštěm, což tomu dává ještě další rozměr (možná jakože alternativní). Baví mě tady i srozumitelnost, kdy jsou kytary, bicí, klávesy i zpěv v rovnováze, nic nechybí, nic se s ničím zbytečně netluče. Tahle deska je jednoduše výborná a jasně ukazuje, že punk tady pořád je a dá se dělat jinak, i když ve skutečnosti nepřináší zase nic speciálního, žádnou (vysněnou) revoluci. Navíc se to celé obešlo bez tracků lákajících na vydání a většího proma. Prostě prásk, tady je naše nová deska, tady Ti ukážeme dva prostředníčky a dělej si s tím, co chceš. Jak jednoduché a jak účinné. Až se nabízí otázka „proč provokujete a komu tím prospějete?“. Tohle je punk, tak si trochu zkus utrhnout, ať víš, jak chutná, než definitivně chcípne. Punk, snad chápeš…