Letošní podzim naděluje opravdu mocně. Post-rockové období se tentokrát značně vyvedlo. Po fantastické desce Mavu od All You’ve Seen přichází na řadu další skvělá věc, která Tě zamotá do zasněných melodií a atmosférických pasáží. Teda, ono tohle album vyšlo dřív, než Mavu, ale k jeho poslechu jsem se dostal později, takže asi tak. To jen na vysvětlenou časové osy post-rockového podzimu, kam samozřejmě spadají i jiné nahrávky z léta, které jsem si právě na podzim šetřil. Nicméně, konkrétně tahle nahrávka je trochu jiná a zvláštní, pokud jde o samotný vztah k hudbě. Řeč tu je o polské pětici z Krakowa s názvem Yenisei, která na konci října vydala svoji novou desku Home. Najít ji můžeš v digitální podobě s poslechem klasicky na bandcampu, ale taky jako vinyl a kompaktní disk, vše v režii samotné kapely. Co se obsahu týče, tak Tě čeká šest úžasných tracků, které se krásně rozprostřou na ploše pětatřiceti minut a vezmou Tě domů, ať už to pro každého znamená cokoliv. A taková cesta může být někdy i dost zajímavá.
Yenisei neznám kdovíjak dlouho, na druhou stranu tahle kapela ani nějak extra dlouho nefunguje. Svoje první album s názvem The Last Cruise vydala v roce 2019 a po něm následovala v roce 2021 deska Reflections. Home je tak v pořadí třetím počinem do aktuální diskografie. Jenže, tahle pětice si mě získala vlastně hned na první dobrou, byla to absolutní láska. To, co občas dokáže nabídnout totiž vážně bere dech. Klidné a zároveň neskutečné silné skladby, do nichž se člověk totálně ponoří střídá se strhujícími a mohutnými post-rockovými tracky. Přechody od bloumavého a zasněného ambientu do atmosférou nabitých instrumentálek, z nichž Ti půjde doslova hlava kolem. Ta atmosféra je tady důležitá, hraje prim, protože Yenisei s ní umí pracovat jako málokdo. Což je možná to hlavní, co mě na jejich hudbě baví. Atmosféra a síla momentu dané skladby natěsnaná dost často do nepříliš dlouhé pasáže, která ale bývá tak moc intenzivní, až se podlamují kolena. Hudba v podání Yenisei je naprosto ideálním společníkem k potulování se podzimní krajinou a je jedno, jestli je zrovna mlha, zataženo nebo svítí sluníčko. Všechno tohle zvládne Yenisei pokrýt. Pokud potřebuješ a chceš vypnout, chceš se nechat jen unášet, tak tohle je ta správná a často i jediná možná volba.
Fascinuje mě tu asi všechno, líbí se mi název, dostávají mě cover arty, názvy skladeb sedí atmosférou k hudbě, která z nich jde ven. Nicméně, v případě novinky Home se ještě před jejích poslechem dostavila jistá ostražitost spojená s tím, jestli obstojí oproti předchozím albům. Protože prostě i tak nějak chceš, aby to bylo dobrý a aby bylo navázáno na věci, co už znáš. Ano, tomu porovnání se ani tady nevyhnu, jelikož u post-rocku více než jinde vybírám TEN bod, který pro mě představuje top moment. Takže tak nějak automaticky mi nabíhá srovnávací mechanismus s Reflections, ale zároveň od něho trochu utíkám, protože tohle jsou Yenisei a mají v některých ohledech protekci. Ostatně asociace mě vědou na konkrétní místa v konkrétních, a to silnější pro mě osobně hudba téhle pětky z Krakowa je. Chvíle ulpívání a loučení, návraty a odjezdy, srdeční záležitosti napříč časem. Všechno v jednom, ale taky všechno zvlášť. Husí kůže, výboje sbíhající po páteři a myšlenky na cesty. Že nejsou domů je asi jedno, i když vlastně o domov jde, záleží na výkladu a na tom, jak se člověk vlastně cítí, doma daleko od domova. Zvláštní pojem ten domov. Vytváří se samovolně a není ani tak o místu jako o pocitu.
A Home začíná naprosto skvěle. Úvodní track A Walk In The Sky jako kdyby volně navazoval na poslední skladbu Returns s desky Refelctions. Hřejivá atmoféra, kdy chceš zavřít očí a být na chvíli pryč, někde daleko, kdy se chceš vrátit tam, kde to znáš. K tomu lehce bodavý osten nostalgie připomínající, že síla momentu je tady a teď, ale zároveň jasně naznačující, že se klidem můžeš vracet. A vzpomínky, které s sebou nesou hromadu pocitů a zůstávají proměnně neměnné, jak zrovna dovoluje situace. A jako moc dovolí takové vzpomínky hlavě něco přetvářet je už jen na Tobě, na tom, jak moc se ponoříš a jak moc se se v samotné hudbě ztratíš. A Walk In The Sky je dokonalým openerem, co Tě připoutá a už nebude chtít pustit kamkoliv dál. Teda kromě zbytku nahrávky, samozřejmě.
Track Crickets nabízí to, co umí Yenisei nejlépe. Obracet v rukách atmosféru, převalovat ji na konečcích prstů a občas ní trochu víc zatřást. Všechno se třpytí, všechno září, leskne se, usíná a zase se probouzí. Chceš si chvíli odpočinou, a pak pokračovat v cestě, zastavit se a jít, dívat se a nevnímat. Chceš být, čekat, pospíchat, nic neřešit, otevřít možná bolavý rány. Chceš obejmout, odejít vrátit se. Všechno postupně v libovolném pořadí. Co víc, v tomhle songu slyším kousky Fox In The City a dojímám se. Post-rock míří na citlivé místo a já nemám moc tomu bránit. Ani nechci, protože tohle je ve všech ohledech dobře.
This Place Was a Shelter přináší poněkud zvláštní a podmanivé napětí. Myšlenky se začínají tříštit, ale zatím jen lehce, protože byť se občas zatoulají tam, kam člověk úplně nechce, nejsou naplněný nepříjemným obsahem. Jen v nich jaksi rezonuje více věcí najednou. Možná tohle je ono otvírání bolavých ran, ale jako součást procesu hojení. Stav, když máš odvahu prostě dloubnout do živého, podívat se na to zpříma, jen třeba jinou optikou. Snaha najít si jiný úhel pohledu, kde můžeš konečně pojmenovat věci tak, jak jsou a nemyslet na to, jak je pojmenovat jinak. Do jisté míry katarze, ale taky cesta do sebe sama, která je mnohdy složitá a trnitá. A taky zajímavá nebo nepříjemná. Ale pořád je to cesta, pořád můžeš jít dál…
…a zachránit. Dostat se do bezpečí. Skladba We Are Saved je zklidněním, smířením, pokračováním, úkrytem. Je a bude tím, co si budeš přát. Klid mysli se snad i musí dostavit jako výsledek vnitřní pouti a sebepoznání. Jde o proces, součást fungování a překlenutí. Jde o rozmotání jednotlivých vláken a přetrhnutí těch, pro které už není místo. Místo toho je potřeba nový impuls, co Tě posune vpřed, zažehnutá jiskra, jež rychle spálí to, co už dál nemusíš nést, aby způsobila teplo. Je v tom víc, ale není to nejspíš na první pohled poznat. Nenápadná situace s velkou silou. Postrčí Tě vpřed, možná i vrátí zpátky, ale jen proto, aby to celé dávalo smysl. Tobě, nikomu jinému nemusí. Jestli chceš, můžeš se vracet, ale jestli nechceš, prostě se stačí pořádně odrazit. Tohle je na Tobě, kde a jak se budeš cítit v bezpečí.
Všechno tohle následně přetíná nejistota. Track Insecure tady opravdu dostává svému názvu. Veškerá atmosféra je najednou rozbita zpěvem, který jako kdyby sem vůbec nepatřil. Při několika prvních posleších jsem si lámal hlavu nad tím, proč tohle muselo vůbec přijít. Ne, Yenisei se skutečně nestanou další výjimkou, kde zkousnu zpívaný post-rock, nesedí jim to. Cítím se nepříjemně a nejistě. Jsem najednou vytržen ze snění a bloumání a nemám z toho radost. Znovu se ptám, proč a kde se tu vzal tenhle element, vadná součást řetězce. Jenže, pak mi asi došlo, že pokud jde o cestu, tak je nejistota zcela na místě, je součástí nás všech. Nejistota, který umí vyvolat nepříjemné pocity. Možná záměr, možná jen síla interpretace a jakési benevolence, smysl v tom ale je. Nejistota nad tím, jestli tahle desku bude dobrá i s tímhle podivným počinem. Chtěl bych napsat něco jako už to příště nedělejte, ale pokud to bude třeba, tak klidně do toho.
Závěrečná věc Forgotten se náladou a atmosférou vrací k Reflections a je to možná dost dobrá paralela k návratům a zapomínání, ať už cílenému nebo nevědomému. Mohlo by se zdát, že tady cesta končí, jenže může na tom samém místě i začít. Došel jsem až sem a vím, že se můžu zase vrátit. Věci mohou vypadat jinak, ale taky stejně. Něco se změní, něco zůstane, něco zmizí a něco se objeví. Občas zapomene, že jsme zapomnělx. Je dobré si to připomenout, je dobré se podívat. A znovu k těm návratům je třeba mínit, že je občas dobré se vrátit. Třeba domů, ať už to pro každého znamená cokoliv, abych znovu použil stejnou větu jako na začátku.
Home je krásná a intenzivní deska. Tu jednu zpívanou věc tady rád prominu, i když jsem z ní měl málem šok. Jako celek jde o naprosto skvělou věc. Baví mě, líbí se mi, a hlavně mám radost, že v podstatě navazuje na předchozí alba. Tohle je něco, co se Ti dostane do hlavy a budeš se k tomu chtít neustále vracet. I třeba jen prozkoumat, jestli ty pocity, co umí navodit jsou pořád stejně silné. Jestli Tě úplně stejně zasáhnou. A věř tomu, že zasáhnou…
Napsat komentář