Jak dlouho už je to od začátku září? V jistých ohledech poměrně dost. Ale spíš než o počítání dní, týdnů nebo měsíců půjde malinko o něco jiného. Rychle to uteklo, možná až moc. Z nadšení se stalo klasické odložení, ale nejdůležitější je nepřetrhnout tu nit. Nechci jakkoli bilancovat nebo počítat, jenže nejde to tak úplně přejít. Možná nejde o nic zásadního, jen o další desku, možná se někdy necháváme zbytečně unášet. Možná si klademe moc otázek a chceme dát věcem jakousi důležitost. Nebo se možná ptáme málo, kdo ví. Něco mi však říká, že v tomhle je právě ta ukrytá krása. V různých pohledech na stejné věci. Jenže některé pocity zůstávají silnější, než ostatní. Tahle deska, potažmo kapela, je toho pro mě jasným důkazem. Na začátku září totiž spatřila světlo světa Pustina, nové album od libereckých Drom, dnes už můžeme s klidem říct kultovní kapely. I když sám nemám budování kultů a bezbřehé obdivování idolů rád, v tomhle případě je to docela na místě. Pustina vyšla kromě digitální verze taky jako vinyl pod hlavičkou Kabinet Records. Čeká tu na Tebe šest nádherných skladeb, jejichž celková stopáž se zastaví těsně pod čtyřicetiminutovou hranicí. A čeká na Tebe i jeden intenzivní zážitek, protože Drom to snad ani jinak neumí.
Jak a kdy jsem na Drom narazil si už úplně jasně nevzpomenu. Naopak zcela jasně vím, že šlo o setkání, které mě celkem značně ovlivnilo. Ve výsledku ale celý tenhle vztah kopíruje podobnou linii jako třeba u Gagarin. Nemám doma všechny desky, neznám všechny texty, neposlouchám Drom každý týden minimálně dvakrát. Jestli je tohle jakákoliv definice die hard fanouška, tak jím podle ní nejsem. Na rovinu ale říkám, že mi to je úplně jedno, protože i bez toho všeho jsou pro mě Drom zásadní kapelou, a i bez toho všeho přistupuji k jejich hudbě s respektem a spíš ve vzácných chvílích, kdy tomu všechno nahrává, kdy dojde na tu správnou konstalaci. Samozřejmě jsem byl na novou věc zvědavý, vždyť kolem toho bylo taky dost všemožného hemžení. Šest let od poslední „velké“ samostatné desky, čtyři roky od posledního vydání. Jasně, od doby, kdy jsem se s Drom hudebně seznámil, tak vyrostli a stali se důležitým jménem na tuzemské scéně. Nová deska a tour spolu s dalším zásadní kapelou, Esazlesa, vypadalo jako události podzimu. Minimálně. No, a v souvislosti s tím se dostavily taky nějaké obavy. Obavy, jestli to pořád budou ti staří Drom, jak si je chci pamatovat. Věčný problém, co by možná mohl značit nepřipravenost na změnu. Realita je taková, že tenhle pocit mám u kapel, co pro mě hodně znamenají docela často. O co jde? Nepřijít o to, co bylo. Nedává to smysl? Nevadí, ber to jako poznámku na okraji.
Drom jsou a budou pro mě Hectop. S tímhle albem jsem strávil strašně moc času, v různých rozpoloženích a situacích. Vždycky pro mě bylo únikem. No, a tak se stalo, že právě Hectop je tím bodem, kam všechno v případě Drom vztahuju. Ta deska je naprosto fantastická a vždycky mi z ní naběhne hustí kůže. Proč o tom ale mluvím má svůj důvod. Pustina se k ní totiž dostala hodně hodně blízko. Obavy a pochybnosti se rozplynuly a je nad slunce jasnější, že Drom nikam ze svojí cesty neodběhli, i když si můžeš někde přečíst, že se pustili do zatím neprobádaných vod. Neřekl bych, že tomu tak je a nejde o nic špatného ani v jednom z pohledů na věc. Tohle jsou Drom, jak je znám, jak si je chci vybavit. Trochu snění, trochu temnoty, trochu smutku, něco málo melancholie. Hloubání nad významem, hledání cesty, ztrácení cesty. Intenzita, silná přitažlivost, mohutně vystavěná atmosféra a vlastní svět položený kdesi mezi světlem a tmou. Napětí, uvolnění, křeč, tlak, relax. Všechno. Vybuchující v různých intervalech s dlouhým dozníváním. S dlouhým a nesmírně intenzivním pocitem, že je všechno správně.
Jestli se dá mluvit o tom, že se Drom lehce vyklidnili, tak jedině na úkor ještě více pulzující atmosféry jednotlivých skladeb. Je to víc post-rock, možná někdy až post-metal, ale rukopis se neztratil. Tam, kde se tahle čtyřka neproplétá zasněnými, i když poněkud tíživějšími pasážemi, tam mohutně tlačí na pilu a testuje plochu hluku a tlaku. A tohle spojení mě nadmíru baví. Je to taková řízená temnota, kdy si člověk může určit její míru a dávkování. Je v tom jistá neviditelná hranice přechodu z ticha do ohlušující bouře kytar a řevu. A samozřejmě zase zpátky, kdy se všechno po zdrcujícím běsnění ztrácí v mlze. Pustina stoupá a klesá a moje nálada při poslechu tuhle křivku kopíruje. V jednom momentě chceš zavřít oči a usnout, v tom dalším se pak snažíš vykřičet hlasivky do prázdna kolem. Tohle je Pustina, putování do ní a pak ven. Bezútěšný prostor, který Tě láka, ale tak trochu se ho i bojíš. Možná proto, že si můžeš myslet, jak už ho znáš, a pak stejně přijde překvapení, co ti vyrazí dech. Ano, Drom na Pustině dost zpomalili, občas se to táhne, možná i nepříjemně, když hudba trefuje zranitelná místa. Napíná, trýzní, zkouší, co všechno vydržíš. Pak Tě nechá vydechnout, načerpat síly a energii na další úder. Ono to zpomalení je v dnešní době sakra potřeba a tahle liberecká čtveřice se na nové desce vážně nikam nežene, což je jedině dobře.
Občasné strohé frázování je něco, s čím jsem za začátku malinko bojoval, ale stačí se jen víc zaposlouchat a všechno si sedne a začne dávat smysl. Dlouhé linky, málo textu, kde ale i na malém prostoru dojde na to důležité. Dostává mě celý ten klid, co nemizí ani v robustních částech skladeb. Jako kdyby v tom bylo smíření a odevzdání se. Něco ve smyslu vím, že to bude bolet, ale prostě to přijmu. Rány se zacelí, Pustina nebude pustinou navždy. Poznáš ji, prozkoumáš a třeba dojdeš ke zjištění, že není jen pustá, ale i plná barev. Jde o úhel pohledu, o načasování, o stav mysli. Co mi ale na Pustině trošičku chybí je více řevu, více zachycené hysterie, která by se dostala až do morku kostí. Sám za sebe bych chtěl slyšet víc vokálního pnutí. Asi jako na desce Hectop, abych se dotknul toho srovnání. Moment, kdy Ti vokál přibrousí hudební podkres tak mocně, až začnou létat jiskry. Na druhou stranu to, co přináší skladba Domovy tuhle touhu naprosto upozadí. Tahle skladba je tak moc skvělá, že bych si od Drom nechal po zbytek času už jenom vyprávět v houpavém a poklidném rytmu. Jestli má Pustina top okamžik, tak jsou jím bez pochyby právě Domovy. Nicméně to není o jedné skladbě, ale o celku a ten je tady z jednotlivých částek poskládaný prostě skvěle. Ani tentokrát nechybí trochu toho tajemna, takový ten závoj, který Drom propůjčuje jistou mysteriozitu, díky níž se pokaždé ztratí kdesi ve stínech nebo zmizí v ostrém záblesku světa do nastalé tmy. I tohle je něco, co mám na jejich hudbě strašně rád. Jako kdyby nešla tak docela chytit, protože vždycky nějaká část unikne. Znáš to, ale zase na tak docela, jak si myslíš.
Drom tak s novým albem přináší další skvělý zážitek, který si budeš chtít zapamatovat, k němuž se budeš chtít vracet a budeš se do něj nořit v bezbřehé naději, že dojdeš až tam, kde všechno začíná a končí. Přes kůru mrtvých stromů za obzor nikdo nevidí. Tam kde se ztrácí světlo, hlupáci v moudrost nevěří…
Napsat komentář