Jasně, tahle deska vyšla už letos v únoru a byl jsem dokonce s předstihem upozorněn na to, že vyjde. Jenže, ona ta letošní zima byla jaksi divně rychlá nebo vlastně v únoru už skoro nebyla. A já si nemůžu pomoct, ale něco takového do jara nebo léta prostě nevměstnán, nehodí se to tam. Taková deska patří jinam, moc dobře vím, kde je pro mě její místo. Rozhodnutí tedy znělo naprosto jasně. Počkám si na to správné období roku a pak se k tomuhle materiálu vrátím, nikam mi neuteče.  A myslím, že stejně jako tomu v případě předchozí desky, tak k tomu dojde samovolně, bez nějakého většího tlaku. Jednoduše to přijde, až nastane ten čas. Řeč je tady o zatím posledním počinu dua Arananar, tedy Aran Epochal/Satan a Anar Badalov, který nese název Pod oběma světy. Najít ho můžeš v digitální podobě s poslechem na bandcampu, a taky jako kazetu, která vznikla v režii Jodka Records. No a čeká tady na Tebe dvacet a půl minuty rozjímání, klidu, pohody, spirituální nálady a uvolnění.

Tohle spojení prostě skvěle funguje, nedá se s tím nic dělat. Bylo tomu tak loni a letos se situace opakuje. Je jedno, jestli mi v hlavě zní mantra „jsme prázdný jak listopad v zahrádkářský kolonii“, nesejde na tom. Popravdě ale ano, dostaví se téměř vždycky a nechávám tomu volný průběh. Tisíckrát jsem se snažil přijít na to, proč, ale že by se objevila nějaká jasná odpověď se říct nedá. Nicméně listopad, minimálně listopad, si s hudbou dvojice Arananar vážu nejvíce. Takový ten pokročilý podzim, kdy se všechny barvy už vytrácí a všechno směřuje k zimě. Čas, kdybych se sám nejradši evakuoval někam mimo město a jen topil v kamnech, díval se z okna, podřimoval a občas se vydal na toulku okolím. Čas, kdy bych nejradši zpomalil, zazimoval se a nedělal nic moc. Možná čekal na ten moment prapodivného prázdna, kdy se podzim a zima láme na půl a kdy si kladu otázku, jestli přijde další ušmudlaná zima nebo bude více svěží a „barevná“. Úvahy o ničem, a přesto v něčem důležité. Jestli se někdo ptá, kde je ta hudba, tak přesně v tomhle.

Co se oproti předchozím deskám nezměnilo, což je jedině dobře, je vyprávění zachycené v čase. Pod oběma světa tak nabízí drobné střípky, povídání o světě a životě, myšlenky vtisknuté hluboko do paměti, drobné příběhy, ale i ty větší. Co se naopak změnilo, i když asi ne tak moc, tak je zvuk. Trochu potemněl, stejně jako celková atmosféra, trochu „zmohutněl“, jestli se to vůbec o něčem tak jemném dá říct, trochu zpomalil, trochu víc se ponořil do sebe. Tohle album nikam nepospíchá, dává si na čas, přejímá a střídá hluboké nádechy s hlubokými výdechy. Tohle nejde uspěchat. Musíš si na to najít čas, jinak to nepůjde. Protože, jestli si ho nenajdeš, asi se nikdy nezvládneš dostatečně ponořit, což je pro tuhle desku zcela zásadní. Naladit se na stejnou frekvenci, ustrnout a nic neřešit. Právě tohle mě na Pod oběma světy baví asi ze všeho nejvíc. Jak krásně pomalu plyne, jak postupně rozvíjí jednotlivé linky, které jsou někde více intenzivní, jinde se zase skoro ztrácí. Jak se hudební podkres přelévá a mě se myšlenky „ženou“ k ambientním věcem z Hawk Moon Records nebo Hugar. A jak do toho celého zapadá podmanivé Aranovo šeptání, co se mění téměř na zaříkávání. Vyprávění, u něhož nechceš, aby jen tak přestalo, protože Tě z nej příjemně mrazí.

Pod oběma světy je ale také víc napjatý materiál, více se spirituálním nádechem. Vracíme se kamsi zpátky přírodě, přijmi to a přestaň se bránit procesu. Napětí je ale tady jiné, má syrově hořký podtón a zase tolik nenapíná, protože je klidné. Nedává to smysl? Ale dává, stačí se zaposlouchat, stačí tomu nechat volnost. A celým tím se ještě táhne dřevěná nit, něco jako padlá moudrost starých stromů nebo tak něco. Už samotný přebal desky mi připomíná kůru stromů a letokruhy. Hudba je pak v několika pasážích jaksi dutá a nese v sobě tajemství. Ať už jsou oba světy jakékoliv, můžeš se octnout pod nimi. Ona zmíněná spiritualita nebo spíš spirituální nádech je tu těžce uchopitelný nebo spíš neuchopitelný. Oproti Domovu, co nebyl se vytratil Bůh, ale zesílila rustikálnost a možná i romantika dlouhých podzimních večerů a nocí. Tyhle příběhy chceš slyšet, i když je možná už znáš, možná až moc dobře. Stejně k nim ale pravidelně utíkáš a dáváš jim život. Ono to má samozřejmě něco do sebe. Nechat se vést vlastními kroky a moc nad tím nepřemýšlet.

Marně si lámu hlavu nad tím, do jakého světa bych chtěl uniknout. Mám teď na mysli srovnání aktuální desky a té předchozí. Možná bych to neměl dělat, možná to nemá smysl, ani cenu, ale myšlenky v tomhle bodě jaksi nedokážu kontrolovat. A i když vím, že Domov, co nebyl, mě loni zcela dostal, tak mám pocit, že Pod oběma světy jde ještě o kousek dál. Svým klidem, větší magií a neskutečným dumáním nad věcmi kolem nás. Utopený ve tmě s praskáním dřeva v kamnech a snahou dojít blíže harmonii, rovnováze. Nebo možná spíš s mlhavou představou, že k tomu může dojít, že člověka natolik naplní nastalé prázdno a ticho, co není ani prázdné, ani tiché. Že se můžeš rozplynout v dalším ránu, co přijde nebo ve večeru, který bude následovat. Že stačí vnímat, aby se dostavilo tajemno a pocit spokojenosti. Chceš podzimní romanci, tak tady je. Možná s roztřesenou vzpomínkou na letní večery, ale jinak čistě chladná a přitom hřejivá. Rozhodně opět niterná a hloubavá. Rozhodně i tentokrát skvělá a poutavá. Zcela určitě něco, co potřebuješ slyšet, co bych dokonce řekl, že musíš slyšet. Zpomal, nadechni, zasni se, vydechni, zavři oči. Je to jednodušší, než si myslíš. Netlač na pilu, přijde to samo, oddej se, poslouchej, vnímej a buď. Všechno ostatní přijde. Opakuj a dávkuj podle sebe. Prosto je ve skrze nekonečný. Tahle deska je prostě výborná a krásná. Konec, tečka.