Že se dá na tuzemské scéně najít nejeden klenot, o tom už jsem se přesvědčil poměrně hodněkrát. Stejně ale mám ten moment, když mě něco takového zasáhne, jednoduše rád. A tohle je ono, taková rychlá láska, která Tě trefí přesně do slabin. Ale provede to s lehkostí a něžností sobě vlastní. Ucítíš jen prudký nával jakési pozitivní energie, možná trochu vymáchané v počínajícím smutku. Jinak chemie, která zaručeně funguje, žádná velká věda, až na to, jak celý tenhle koktejl vzniknul. V polovině dubna totiž světlo světa spatřila krásná věc s názvem Z nejhoršího vevnitř, za kterou stojí ostravská čtveřice buchty/nouze. Nahrávka je k dispozici v digitální podobě, kdy poslech můžeš provést na kapelním bandcampu, ale taky jako split kazeta s ostravskou krautrock trojicí Judith, o kterou se postaralo Bulb Peepz records. Pět písniček o všem a o ničem, jak uvádí sama kapela. Něco málo přes čtrnáct minut a jeden silný pocit, kterého se nepůjde zbavit.

Mám rád asociace, které mě občas vedou k věcem, na které jsem už skoro začal zapomínat, i když k tomu není a nebyl důvod. Ale jakmile se všechno zhmotní, dává to zase na chvíli smysl. Buchty/nouze jsou jedním z těch případů, kde to takhle je, a hlavně to přichází velice rychle. Už během první skladby se myšlenkové nitě dostávají na svá místa a rozeznívají zapomenuté nebo polozapomenuté melodie. Dává se to dohromady. Něžnost a jemnost Patole, melancholické melodie De Mood z ep 2013, hravost Včera Bylo Pozdě a jistá neuchopitelnost jihočeských Nul. Když něco takového poskládáš, tak neexistuje, že by to nebylo dobrý. Dávkování asi podle libosti a chuti, je jedno, čeho uslyšíš víc a čeho míň. A můžeš si k tomu samozřejmě i něco dalšího přidat. Buchty s nouzí si Tě postupně omotají kolem prstu. U mě osobně k tomu stačily dvě skladby. Hlavně závěr Táboráku je prostě okouzlující. V ten moment je všechno špatný pryč a člověka zaplaví podivné vnitřní teplo. A jestli chceš další důkaz, že je to pecka, stačí poslouchat dál, nic složitýho. Je to krásný, niterný, upřímný, jde to zevnitř. Melancholie prosakuje na povrch a ztratit se ve vlastních „malých“ myšlenkách a vzpomínkách je strašně jednoduchý. Chci víc, to je jediný, co v danou chvíli vím a co mě zajímá. Ztratit se nejen trochu, ale úplně a celkově.

Byl jsem na Buchty zvědavý, ale docela dlouho jsem otálel s poslechem, jak mám ostatně někdy ve zvyku. Skončil jsem rozložený, skoro na zádech a se slzou v oku. Ne, jako vážně, tohle je něco, co Ti zabrnká na vnitřní rozpoložení. Jak už padlo, pět písniček o všem a o ničem. Takový ty malý věci, co možná nejsou zase tak malý. Ono, ponořit se do sebe je občas složitější, než to vypadá. A dát tomu formu a obsah může někdy být ještě těžší. Tahle ostravská čtyřka to ale zvládla s naprostou grácií. Chci se vracet, k celé nahrávce, k jednotlivým skladbám, ke konkrétním částem. Poslouchat to pořád dokola do doby, než budu mít někdy dost. Z nejhoršího vevnitř je něco, po čem budeš toužit a nebudeš mít dost. Budeš chtít znovu zažít ty stavy, kdy hudba tak příjemně plyne, že se tomu až nechce věřit. Kdy melodie vyvolávají ten prazvláštní pocit, že se musíš kousnout do rtu, aby se přetrhla linka snění. Jen na okamžik si připomenout, že svět je tady všude kolem a to, co se děje se Ti nezdá, i když snít chceš. A pak nejlépe všechno zastavit a zůstat v tom jednom momentu, kdy je to správně. Tak jednoduchý a složitý zároveň. Návykový a rozklepaný.

Možná to celý zní zase až moc epicky, ale nejde jinak. Tohle album je bez debat klenot a jestli chceš nějakou novou lásku, jestli chceš zažít ten pocit, kdy Tě nezajímá nic jiného, tak není nic jednoduššího, než jít buchtám na ruku. Nadšení se dostaví rychle a pověsí se na Tebe medvědí silou. Nechat se unášet na vlnách líbivých melodií, srderozechvívajících zpěvů a „obyčejných“ textech pak už půjde naprosto bez problému a samo. Do zbláznění, do konce bez konce nebo klidně jen do doby, kdy už budeš mít dost. Nebraň se tomu a radši se poddej. Bude to krásný.