Oi! nebo klidně když půjdeme do většího detailu, tak Oi! punk je něco, co mě od doby prvního setkání přitahuje, ale i zároveň trochu děsí. Zvláštní třecí plocha pro dva zcela odlišné pohledy na svět, kdy se ale oba dva zastřešují tím stejným. Nebo přinejmenším hodně podobným. Jasně, nebudou to jen dva pohledy a dvě názorové roviny, ale ta pomyslná černobílá varianta v tomhle pohledu asi stačí. I přes jistou fascinaci a odtažitost fungující jako krásný protiklad, je pro mě Oi! něco, co si poslechnu spíš na okraji, i když jsou samozřejmě kapely a songy, co sjíždím dalo by se říct pravidelně. Nicméně, abych tady spojil dva konce, ne od sebe tolik vzdálené, můžu to vzít tak trochu jako sondu do osobního střetu s tímhle prostředím, kdy jsem cíleně, ale i nevědomky vyzkoušel obě strany jedné mince. Nebo barikády. Jak se to pak vezme, je to zvláštní pohled na některé věci. A třeba se pak dostaneme i k tomu, co je tím hlavním v tomhle jednom konkrétním případě.

Ale o čem, že to tady teda vůbec je, kromě toho, že o Oi! punku? O Direktu a desce s názvem Odpočívej v pokoji. Abych řekl pravdu, tak vzhledem k mému vztahu s Oi! punkem pro mě byl donedávna Direkt velkou neznámou. Není to ale vlastně žádné velké překvapení. O kapele se můžeš v různých mutacích dočíst asi to, že Direkt byl založen jako odpověď na nedostatek „surového“ street punku v Praze cca v roce 1996. S nárůstem skinheadské subkultury se kapela stala více melodickou, ale výrazně punkový, místy až hardcorový náboj si ponechala. Až do roku 2004 aktivně hrála na koncertech po České Republice i na pár festivalech, kde šířila myšlenky hnuti S.H.A.R.P. Z důvodu odchodu jednoho z členů do zahraničí přestala kapela v létě roku 2004 existovat. A tohle všechno je v mém případě pořád jenom abstrakce. Což trvalo i v době, kdy se ke mně dostala deska, která vyšla v polovině června pod hlavičkou Knockout Booking-records. Aktuálně je pak k poslechu taky na kapelním bandcampu. Jedná se o materiál z let 1998 – 2004, jehož počátky se datují do roku 2022. A aby toho nebylo málo, tak kromě „posmrtné“ desky došlo i na jeden posmrtný koncert, který se odehrál na letošním ročníku Prague SHARP festu, jenž proběhl jak jinak než pod taktovou Knockout Booking. To jsou asi tak nějak hlavní a záchytné body. Prostor se dále odrazit.

Nečekal jsem nic. Teda ne tak úplně. Jakousi neurčitou představu jsem měl, a to i s ohledem na to, co všechno jsem slyšel z tohohle ranku nejen díky Knockout Booking. Ať už to byly brutální lopaty nebo hodně silný a melodický věci. Takže bych možná prví větu upravil na „nečekal jsem nic překvapivýho“. Ono je to do jisté míry zvláštní, ale i srandovní. Když odhlédnu od aktuálně cool a trendy Oi! věcí jakou jsou CMI, Claimed Choice, The Chisel nebo třeba Violent Times, tak to dřevní Oi! bude přeci jen trochu jinde. A pořádný závan toho nenaleštěnýho, špinavýho a hrubýho Oi! najdeš třeba právě u Direktu. Žádný kudrlinky, filozofování nad existencí bytí nebo okecávačky, či slavný schovávačky. Tahle deska má názor, když použiju slova „klasika“. Ale válka skinů to zase asi nebude. V případě Odpočívej v pokoji čekej asi všechno, co může duch Oi! nabídnou ve svojí syrové a neotesané podobě. Love and hate v tom nejlepším a nejdrsnějším smyslu slova. Láska k muzice, pití, party, malý i velký bojůvky, srdce jako zvon, upřímnost ve stylu „říkám to tak, jak mi zobák narost“. Nenávist k systému, fašounům, mainstreamový společnosti, boj proti církvi i proti hipíkům a diskofilům. Kluci jsou zpátky a hledají nějaký ten problém. Pro ránu fakt nejdou daleko, takže jestli se nechceš ocitnout v nějaký vřavě, tak dej radši dva kroky dozadu. Jinak přijde odplata a schytáš nějaký ten Direkt. Tohle je prostě jízda, která Ti podrazí nohy a bude na Tebe zlostně cenit zuby. S tím je nutno počítat jako se železnou jistotou.

Když se vrátím ale o trochu zpátky, ještě před samotnou hudební stránku, tak musím říct, že se mi celkem dost líbí i to, jak deska vypadá. Přední strana vyvedená jako parte v čenošedozlatým designu vypadá opravdu dobře. Zadní strana, pokud by na Tebe skinheadská kultura nedýchla už z té přední, Ti jasně dá najevo, o co tady běží. Starý dobrý a celkem už i otřepaný heslo ACAB je tady využito i pro označení stran vinylu se seznamem skladeb, což domu dodává ten správný náboj. No, a pokud jde o hudební obsah, tak nečekej nic moc pěknýho. Myšleno, žádné chození kolem horké kaše, žádné serepetičky kolem. Na prvním místě je tady upřímnost, někdy až opravdu neotesaná. Na druhou stranu Ti bude hned jasný, na jaký straně zrovna stojíš, protože všechno je tu řečený dost jasně. Na mě osobně z alba Direktu dýchá jakási hrdost. Hrdost ve smyslu příslušnosti k dané subkultuře. Některý věci znějí až skoro varovně, jakože si máš dávat bacha, jinak budeš možná plivat krev do sklenice. Tady je hudba postojem a životem a je to z ní cítit každým coulem. A je jedno, jestli jde o skoro klasickou hospodskou halekačku, výhružnou zprávu, nasranou nebo vážnou věc. Tady jde o směr a o, jak moc vážně k tomu přistupuješ. A ačkoliv se asi do jistých situací a názorových rovin neumím aktuálně úplně vžít a nejsou mi natolik blízké, tak jim z druhé strany toho stejného spektra rozumím. Stačí si možná jen vzpomenout, jak jsme kdysi na střední nadávali na disco kluby v našem městě, divili se tomu, že tohle na rozdíl od punku nikomu nevadí a strhávali plakáty na velkolepou páteční otvíračku nového diska v centru. A to bylo pořád ještě později, než doba, v níž vznikly skladby Direktu. Tak nějak to prostě dává smysl nebo to spíš patří k danému stylu.

Bez debat je Odpočivej v pokoji solidní lopaťárna. Punk jako řemen, někdy znějící více melodicky, jindy trochu tvrdšího ražení. Nechybí tu samozřejmě ani ska party, pořádný chraplák nebo výživné chorály. Sto procent Oi!, jak si ho dokážeš představit. V devádesátkovým stylu, rovnou na komoru. Ve výsledku se Odpočívej v pokoji i docela dobře poslouchá, protože nabízí slušnou variabilitu, i když základ zůstává pořád stejný. Najdeš tu kratší, ale i delší songy, promíchaný tak, že to dává smysl. Najdeš tady ironický, zlostný, ale i vážný věci, najdeš tady dost Oi! klišé. Je tu všechno a pár věcí si zcela určitě budeš po poslechu prozpěvovat nebo pobrukovat. Musím říct, že druhá půlka desky mě z nějakého důvodu bavila víc, možná mi přišla víc učesaná, víc klidná oproti neřízené první polovině, která připomíná jízdu na divokém koni. Přišlo mi, že druhá půlka nabídla i více chorálů. Když dám ruku na srdce, tak Direkt není něco, co bych poslouchal nějak pravidelně, ale rozhodně má něco do sebe. A když už se k poslechu dostanu, tak ho dám naplno. Sečteno a podtrženo, jestli hledáš nekompromisní Oi! záležitost, tak tohle by Tě zcela určitě nemělo minout. A vlastně taky ani nemine