Tohle je věc, o které už taky nějakou tu dobu přemýšlím, takže asi nadešel čas ji dát nějaký tvar a život. Post-rock a léto u mě nejdou moc dohromady, ale přeci jen si i během letního období nějakou tu post-rockovou záležitost nemůžu nedopřát. Znovu navíc můžu jít do jistého protikladu sám se sebou a s tím, jak výjimky potvrzují pravidlo, i když jsou nadále jen výjimkami. Tahle navíc už poměrně dlouho. Zamířeno je pro tentokrát na švédskou post-rockovou dvojici Oh Hiroshima, která na konci června vydala svoji novou desku All Things Shining. Tu můžeš najít jak v podobě digitální, s poslechem tradičně na bandcampu, tak i jako vinyl a kompaktní disk, kdy oba formáty nesou podpis Pelagic Records. Obsahem je v tomhle případě osm tracků se stopáží necelých čtyřiačtyřiceti minut. Jen si nějak moc nejsem jistý, kam se tenhle post-rock ubírá. Napjatou a lehce neklidnou atmosféru tu ale najdeš zcela určitě.

Slyšel jsem All Things Shining několikrát a vlastně pokaždé se dostaví po poslechu stejný neodbytný pocit. Nebo možná spíš otázka, jestli tahle deska zanechala něco víc, jestli v ní ještě něco víc vůbec hledat. A protože se jedná o opravdu neutuchající záležitost, tak se stejně znovu vydám na další průzkum. Mohlo by to znamenat, že je tahle deska prostě zajímavá, že dokáže nabídnout něco, co člověka nějak dostane. Protože, proč by se k tomu pak neustále vracel, proč by chtěl dál poslouchat něco, co ho nebaví nebo nezajímá. Sám o sobě je tenhle bod k diskusi, ale občas se člověk prostě vrací i k věcem, které ho osloví nejen pozitivně. Může za tím být klidně i nepříjemný pocit, který se ale neprojevuje čistě negativně. Něco jako fascinace, protože fascinováni můžeme být celou řadou věcí. Přitahováni tím, co nemusí být vidět či slyšet. Tudy následně návrat zpátky k pocitům a dojmům, kde může být těžké je popsat, případně i zachytit. Nějak zhruba takhle se to má i All Things Shining.

Ostatně, když už jsme u toho, tak předchozí album Myriad na tom u mě bylo dost podobně. Nejprve mírné nadšení následované ne zcela naplněnou realitu a střídané ani ne tak zklamáním, jako neurčitostí a beztvarostí. Ve výsledku je nakonec tím nejsilnějším elementem přebal, jenž představuje ono nenaplněné snění a hloubavou atmosféru očekávaného. Nicméně, stává se často, že očekávání prostě vede trochu jinam, než by sám člověk čekal. Jakou laťku si nastavíme, tu potom chceme přelézt. A k tomu ještě jeden faktor, který nejde přehlédnout, i když to nejspíš někdo umí, a to je srovnávání. Ať už je to s předchozím materiálem nebo jinými alby stejného žánru. Sám jsem se mnohokrát přesvědčil, že to neumím bez toho. Takže, i v případě Oh Hiroshima mám vytyčený srovnávací bod, kterým je deska In Silence We Yearn z roku 2015. Ta za mě totiž představuje „nejvíc“, s čím tahle kapela přišla. A bohužel All Things Shining se k tomuhle bodu nijak zvlášť nepřiblížila a popravdě neobstojí ani ve srovnání s jinými alby. Což ale, aby to zase (ne)dávalo smysl, neznamená, že by se jednalo o špatnou a nezajímavou desku. Jen bych asi chtěl trochu víc „houpavý“ post-rock, kam se můžu ponořit, kde se můžu ztratit. Tady to však tak docela nejde.

Při poslechu All Things Shining mě opakovaně napadá drobná paralela s posledním albem maybeshewill, které jsem taky zpracovával poměrně dlouhou dobu. Jenže, ani tohle příliš nesedí. Oh Hiroshima tentokrát jen klouže po povrchu, tak nějak zlehka, a ne moc odvážně. Snění tady moc není a když už přijde na řadu, trvá krátce a je vystřídáno ploše znějící pasáží, která se i snaží vytvářet nějaké napětí, ale stejně jako u snění se dostane tak maximálně do tří čtvrtin. Atmosféra je prostě neskutečně rozkolísaná, což by samo o sobě nemuselo být špatně, kdyby se více přelévala a byla ve všech bodech více intenzivní. Kdyby opustila neviditelné mantinely a utekla více do prostoru. Možná jsou tohle jen nároky z předchozí tvorby, možná si to prostě nesedlo. Chybí mi tu něco, co by zlomilo tu podivnou strohost, která bohužel chce být velkolepá. Víc řečí kolem, víc prezentace, víc všeho, ale ve výsledku jako kdyby se zapomnělo na hudbu samotnou. Nejde se moc ničeho chytit, všechno je jaksi nesourodě stejné. Občas se sice objeví náznak něčeho, co už by mohlo být fajn, ale následně se to zase někam ztratí.

Proč teda vlastně psát o něčem, co podle všeho není nic moc, ale přesto se k tomu vracíš? Fascinace je správné slovo, ale na tomhle místě je ještě jeden důležitý faktor. I přes všechno, co může znít negativně, tak se All Things Shining prostě dobře poslouchá. Příjemně plyne, těch čtyřiačtyřicet minut není žádným utrpením, spíš pohodovým podkresem, u kterého můžeš dělat cokoliv. Teda kromě hlubšího snění a toulání se někde mimo prostor a čas. Možná v tom někdo najde i víc, čím víc se bude vracet, ale to už je pak právě o už zmíněné fascinaci. Ne, tahle deska není ve výsledku špatná, jen se nepotkala s tím, jak se prezentuje. Možná by to chtělo ubrat na „marketingu“ a přidat na tom, co se má vlastně prezentovat. Ten rozdíl je totiž docela velký a nepotkává se na mnoha místech realita s představou. Ale pořád platí, že to není špatná deska. Protože kdyby byla, nevracel bych se k ní. Jestli to někomu zní divně, asi to i chápu, ale líp už to asi obsáhnout nedokážu. Oh Hiroshima tak nadále zůstanou onou výjimkou, kdy zvládnu v post-rocku zpěv, nadále zůstane u nepřekonané nahrávky In Silence We Yearn a nadále zůstane taky kapelou, kterou si vždycky rád poslechnu, byť prošla jistou změnou. Takže, pokud se chceš nechat přitáhnout a lámat si hlavu nad tím, jak moc tohle album pracuje s pocity, tak vzhůru do toho.

A pokud by někdo chtěl vidět Oh Hiroshima třeba naživo, tak může sedmého prosince zavítat na palubu Pink Whale v Bratislavě, kde se v rámci svého podzimního tour představí. Spolu s Berlínem, Postupimí a Vídní to bude nejbližší zastávka, kde si budeš moc dopřát příjemný post-rockový zážitek.