Tak jo, další věc, kterou úspěšně nosím v hlavě už nějakou dobu, ale zase ne nijak extra dlouho. Postupně ji dávkuju, užívám si, chci ji co nejvíc zachytávat. Vede mě kamsi do neznáma melancholickou cestou, chci ji následovat a dojít někam. Prostě někam, ne všechno musí mít nějaký cíl. Zjevila se v tichosti ve druhé polovině května, působí nenápadně, ale je skvělá a umí přitáhnout, chytit za srdce. Nese v sobě zvláštní poselství, obrací emoce, jde z ní mráz po zádech. Ve druhé polovině května vyšla self titled nahrávka od mělnické trojice Piava. Najít ji můžeš v digitální verzi s poslechem na bandcampu, ale pomalu se chystá taky vinylová verze, kterou si vzala na starost sama kapela. Obsahem tu je osm tracků poskládaných do necelých devatenácti minut a nádherně vypjata atmosféra, která Ti prostě učaruje. Intenzivní věc, co pracuje s minimem a mění ho v maximální možný zážitek. Budeš si to chtít uchovat někde hluboko v sobě, tomu věř.

K Piavě mám zvláštní vztah, ale jen v tom nejlepším smyslu slova. Tahle kapela může působit i trochu étericky, jako kdyby existovala jen za určitých podmínek a okolností. Jako kdyby se zjevila tehdy, kdy ji potřebuješ. Baví mě celý ten minimalismus kolem. Čau, my jsme Piava, máme svoje manifesto, můžeš nás znát, ale taky nemusíš. Jestli se s náma chceš potkat, tak dej vědět, jinak zase mizíme. Žádný sociální sítě, žadný informace navíc, prostě splnění základních věcí k životu kapely. Buď najdeš nebo ne, buď se budeš chtít ponořit nebo zůstaneš zírat na hladinu a neuděláš nic. Nikdo Tě postrkovat nebude. Nevím proč, ale pokud takhle nějaká kapela funguje, téměř vždycky mě to zaujme a chci toho zjistit a poznat co možná nejvíc. V případě Piavy tomu není jinak. Ale pojďme spojit ještě jednou onen zmíněný minimalismus s novou deskou. Bílý cover symbolizující zmačkaný papír a vpravo dole malý nápis se jménem kapely. Je tahle deska skutečná nebo je to jen přelud, výplod toho, co by si někdo přál? Je neskutečně skutečná a možná se ji budeš bát obrazně dotknout. Něco jako dívat se na čerstvě napadaný sníh, do kterého nechceš udělat stopu, ale zároveň se v něm budeš chtít ztratit. Odejít pryč.

Piava na novém materiálu nabízí něco, co osobně mně poslední dobou docela chybí. Mix ema a hardcoru trochu ve stylu Fluff kapel z před deseti let. Takový to pnutí, kdy se emo/screamo atmosféra vpíjí do hardcorového pozadí. Ožívá to celé samo a vybavují se celkem rychle jména jako Goodtime Boys, MNMNTS, Comadre, Jungbluth, Empty Handed, Alpinist, Loma Prieta, Suis La Lune, Cavalcades nebo Disembarked. Podobnost nemusí být nutně hudební, ale jde o atmosféru, o pocity, které tohle všechno vyvolá. Bavím se, nořím se, topím, dýchám, unikám a jsem spokojen tím, že jsem. No, a nakonec se dostanu k tomu, že největší připomínku si dávám s Cavalcades a Pianos Become The Teeth. Naléhavě smutný projev, který na Tebe dopadne jako podzimní déšť. Ubrečený vokál rozebírající existenci lidského bytí, naše strachy, touhy, potřeby. K tomu trochu nihilismu nebo spíš bezvýchodnosti, protože poslední, kdo se bude smát nebudu já a ani Ty. Zase ale nikdy nevěř slovům, že to je jenom na Tobě. Na nic však nečekej, začít musíš sám, posbírat střepy štěstí nebo nechat ve větru vlát černý stuhy. Můžeme se točit v kruhu, ale je to spíš běh všedního dne, a nakonec hrajeme hru do posledního podání. Všechno tohle dohromady v dechberoucím podání, které nedostaneš z hlavy. Ostatně, ještě před tím, než vyšla nová deska, tak Piava představila dvě nové skladby na live session, které jsem si zpíval následující měsíc pořád dokola. V tom je celá síla, která mě strhává a vždycky to bude stejně.

Tahle novinka je ale taky hodně intimní nebo mně to aspoň tak přijde a je mi asi i jedno, že někdo bude tvrdit opak. Je křehká, a snad jako kdyby se ani nedala pořádně uchopit. Sleduješ, jestli náhodou v dalším okamžiku nezmizí a nezůstane po ní jen obrys kdesi na sítnici. Hrozně mě tu baví zvuk, který je tak nějak akorát špinavý a podtrhuje posmutnělou náladu. A já vidím podzim a chci běžet do chladnýho západu slunce někde nad řekou. Nadechnout se studenýho vzduchu a cítit, že žiju v tu danou chvíli. Moc epický a dramatický? Ale kdeže, tak to prostě je a můžeš se snažit jak chceš, bude to tak i dál. Prchavá melancholie, nostalgie, smutek a beznaděj jako cesta a vyprávění. To je to, co mě dostává při každým dalším poslechu. A samozřejmě chvění, protože bez něj by to nešlo, nefungovalo, nebylo ono. Chvění, co symbolizuje všechno a možná ještě víc. Zvláštně štkavý projev dloubá do slabin. Polyká slova a věty, končí bez jakéhokoliv náznaku. Jako kdyby chtěl říct něco víc, ale vlastně to není třeba. Vykřičet se ze všeho a zůstat naživu. K tomu podmanivý melodie i ostřejší pasáže. Kytary, co umí pohladit, ale i škrábnout. Piava Tě na svojí novince rozebere, neuděláš nic. Za mě osobně je to jedna z nejlepších desek, co jsem měl možnost (nejen) letos slyšet. Jako celek prostě nemá chybu. Ale co to znamená, že jo? No nic, podívej se, zamysli se a poslechni. Nic dalšího není potřeba.