Nějakou dobu už tady nebyla řeč o post-rocku, takže by bylo dobré to aspoň částečně napravit. Jasně, už jsem párkrát zmiňoval, že léto není úplně post-rockové období, tedy samozřejmě až na bouřky a barevné západy slunce. Jenže ona tahle záležitost, o níž tu bude řeč, vyšla už na konci ledna a já ji tak slyšel ve třech obdobích roku. Přesto je svým zvláštním způsobem těžkozpracovatelná, prchavá a nestálá. Tou záležitostí je zatím poslední deska od skotské trojice A Sudden Burst Of Colours, která nese název Galvanize. Kromě digitální podoby, kterou si můžeš s klidem poslechnout na bandcampu, ji můžeš najít taky jako dvanáctipalcový vinyl, který vyšel samonákladem kapely, stejně jako verze kompaktního disku. Připraveno je tu pro Tebe osm skladeb, jež dají dohromady téměř čtyřicet jedna minut a nechají Tě snít nebo bloumat tam, kde to máš ze všeho nejradši. Zcela určitě Tě ale vytrhnou ze všednosti a bude se moc dostavit klid a uvolnění. A jestli u toho všeho bude mít zavřené oči, to už je jen a jen na Tobě.

A Sudden Burst Of Colours jsem objevil někdy před mnoha lety díky jejich EP Reborn a singlu Yume a byla to láska na první poslech. Jenže, britský (v tomhle případě, jak už zaznělo konkrétně skotský) post-rock je občas poněkud nestálý a proměnlivý, což bylo částečně důvodem, proč jsem po neustálém přehrávání Reborn a Yume, uložil tuhle kapelu. No a někdy loni na podzim jsem si na ni zase vzpomněl a byl (mile) překvapen, že je stále aktivní, ba co víc, chystá novou desku. První ochutnávky navíc zněly opravdu skvěle, takže bylo najednou všechno zpátky a přišlo čekání na Galvanize. Ani už nevím, jak dlouho po vydání jsem tuhle nahrávku slyšel prvně, ale kdyby se mě někdo zeptal, co jsem letos poslouchal častěji než ostatní věci, tak A Sudden Burst Of Colours by měli své místo dost vpředu. A ani by mě to nenapadlo, kdybych se nad tím víc nezamyslel. Nejde o jednotlivé tracky, ale o celé album, které jsem od konce ledna slyšel nespočetněkrát a pořád mě ještě nepřestalo bavit. Ono je to navíc dost vypovídající, jelikož Galvanize je prostě ta věc, co můžeš poslouchat pořád a pořád od začátku.

Možná se víc na začátek hodí říct, co Galvanize není, a to s ohledem na různé post-rockové přístupy. Není to monumentální, ani epická deska, která Tě sežere svojí atmosférou. Není rozechvělá, ani pulzující. I tak je neskutečně silná a dechberoucí. A co hlavně, nádherně plyne a ulpívá, v čemž je asi její největší přednost. Jsem schopen si Galvanize pustit klidně třikrát za den a stejně na konci jen koukám, kam se ztratilo těch čtyřicet minut. Je to přesně ta tenká hranice mezi sněním a realitou, po které se jde opatrně klouzat. Jenže vyvažovat balanc a nepřepadnout víc na jednu nebo druhou stranu dá celkem práci. A Sudden Burst Of Colours se to povedlo více než skvěle. Ostatně výslednou podobu si každý může určit sám. Chceš se nechat unést a houpat se příjemnou atmosférou? Můžeš a není problém. Stejně jako jestli chceš radši jen sedět a koukat do prázdna nebo mít kolem sebe nějaký podkres, k práci, k odpočinku, k čemu chceš. Variabilita tohohle počinu je velká a jen Ty určuješ, jakým směrem a jak hluboko se vydáš.

Další věc, která se mi na Galvanize líbí je skutečnost, že se nejedná o náladovku, kterou si pustíš jen občas a kde jsou některé skladby třeba i o dva stupně lepší než jiné, byť tenhle druh post-rocku (a nejen toho) mám moc rád. Tuhle nahrávku můžeš poslouchat pořád dokola, a i když se možná nebudeš vracet k jednotlivým skladbám, tak si zcela jistě budeš pamatovat ten příjemný pocit spojený s kompletním poslechem. Nebudeš z toho nejspíš mít mrazení v zádech, ani husí kůži, ale budeš se chtít vracet, protože Galvanize je zkrátka něco, co si dost snadno oblíbíš nebo zamiluješ. A není tu potřeba velkých gest a snahy docílit za každou cenu strhujícího projevu. Zase to ale není nic minimalistického a jednoduchého. Tahle skotská trojice pracuje s celou řadou vlivu, z nichž je schopna poskládat fantasticky fungující celek, který Tě uhrane a bude to dělat znovu, kdykoliv si ho pustíš. Pocta průmyslové historii města Motherwell, pocta post-rocku, pocta hudbě. Galvanize je jedno z nejvíc příjemných alb a rozhodně stojí za bližší ohledání, za to, aby se do něj člověk ponořil a pořádně ho zpracoval.