Tohle je tak trochu ohlédnutí se zpět, a tak trochu to ohlédnutí se zpět není. A hned ze začátku se ptám sám sebe, proč o tom vůbec píšu, je to přeci metal, navíc dost divně znějící. Jenže, znáš takový ten pocit, kdy na něco narazíš, není to úplně Tvůj šálek, ale stejně si to pustíš. A pak jen koukáš, jak moc je to dobrý nebo divný nebo jednoduše zajímavý, případně něčím přitažlivý. Poslechneš si to, kývneš uznale hlavou a necháš to celý odeznít. Čas od času si to na to ale vzpomeneš a v určitém okamžiku si pak budeš chtít připomenout, že to opravdu tak dobrý nebo divný, jak si to pamatuješ. Přesně takhle se celá věc má s deskou pojmenovanou Rotten Fucking Planet od britské trojce Jøttnar. Ta vyšla v digitální podobě už loni v červnu, ale letos v březnu se dočkala i kazetové verze, kterou má triku SuperFi Records. Pět válů je tu naskládáno do dvaceti minut a čekej mocný, zdrcující a podivně pulzující zážitek, který si budeš pamatovat ještě dlouho.

Měl jsem za to, že jsem na Jøttnar narazil někdy na jaře loňského roku, ale není to vzhledem k datu vydání možné. Pamatuju si ale, že mě hodně zaujal samotný design desky, který sice na první dobrou evokoval skoro až (heavy/metalový) bizár, ale svým zvláštním způsobem mě prostě přitáhnul. A ano, čekal jsem nějakou uječenou a solíčkama protkanou thrash metalovou mašťárnu nebo lehce oldschoolový heavy výlet do neznáma. Výsledek je tady ale opravdu docela dost jinde, i když k tomu barva pozadí zvratek jednorožců prostě neodpovídá. Taky si pamatuju, že mě to tehdy hodně překvapilo a říkal jsem si, jak zatraceně dobře to zní a že to chci slyšet víckrát. To se s největší pravděpodobností i stalo a následně jsem celou tuhle záležitost uložil k ledu a nechal ji být. Ale znovu si mě našla, protože obrázek, co posloužil jako přebal se mi tu a tam samovolně objevil v hlavně, a k tomu byl i ten divný název Jøttnar. A tak nakonec nezbylo nic jiného, než se k tomu vrátit a zkusit, jestli to i po několika měsících bude mít takovou sílu.

Trefil jsem s opakovaným poslechem dokonce do doby, kdy Rotten Fucking Planet dostala fyzickou podobu ve formě kazety. A jo, i po delší pauze mě tahle deska znovu mocně sestřelila. Možná dokonce víc než tehdy někdy v červnu nebo červenci, kdy jsem ji objevil. Jøttnar totiž namíchali totálně devastující, hutný a nadmíru zajímavý koktejl, připravený z blacku, deathu, doomu, možná i špetky crustu, thrashe nebo stoneru. Všechno dostatečně promícháno a servírováno s nechutností sobě vlastní. Má to ale neskutečně silný náboj, který funguje i jako obří (metalové) kladivo. Není to žádná zběsilá jízda, ale ani sludge doomový buldozer topící se v bahně marnosti. Není to ani spalující temnota černého kovu, ani mrtvolně rozkládající se death. Pokud víme, co všechno to není, tak bychom měli celkem jasně vědět taky, co to je, no ne. Rozhodně je to dobrý, o tom žádná. Střední tempo, maximální tlak, hutný, ale i kvílející kytary, nabroušený, ale nikoliv utopený nebo nesrozumitelný vokál a strhující i pulzující atmosféra. Kdesi nad propastí do temnoty, kde se svět požírá za živa pod krvavým západem slunce. Apokalypsa, z níž z nějakého neznámého důvodu nechceš utéct. Svírá Tě nepochopitelná touha sledovat tuhle scenérii tak dlouho, dokud to bude možné. A hnít se dá vážně dlouho, takže není kam spěchat.

Čím si mě Rotten Fucking Planet taky získala je variabilita stopáží jednotlivých tracků od dvou, až do sedmi minut. A každá skladba má něco do sebe. Dvě nejkratší hrnou solidní bahenní lavinu, která nemá v úmyslu dávat brzdu nebo stopku, dvě střední Tě sevřou do pěkně tvrdého a dechvyrážejícího objetí a poslední sedmiminutový opus Tě jednoduše utopí v těžkotonážní a zdánlivě temné atmosféře, kdy je konec veškerého žití už na dosah. Tohle je zkrátka něco, co musíš slyšet a co si zamiluješ. Tohle je ta divná věc, kterou nechceš pustit blíž k sobě, ale která tak moc fascinuje, že za ní nakonec dojdeš. Tak to nech hrát a dívej se, jak svět hoří…