Punk je mrtvej. Možná, že vždycky byl. Nebo aspoň tak nějak na pokraji vyhynutí, jednou nohou. A možná taky ne. Teď ale s největší pravděpodobností přežívá, někde po tmavých koutech a zapadlých zkušebnách. Případně se hrabe z hlíny na zemský povrch Ti s pěnou u pusy říct, že mrtvej fakt není, i když tomu při tom pohledu za boha nebudeš věřit. A přej, že bude líp. Ale co když líp už bylo, že jo. V případě toho punku věta, která sedne jako prdel na hrnec. Jenže…To by se nesměla zase po čase objevit parta poměrně známých flákačů a trochu do toho hodit vidle. Na druhou stranu, tři roky mezi deskama, to je docela nic moc a nijak se tím ten kult flákačství nepodporuje. Ta prodleva mohla být klidně delší, co naplat. Zase se to aspoň nijak zásadně nepřehnalo s obsahem, pokud jde tedy o kvantitu. Řeč tady je o nové desce s názvem To nejlepší z konce světa od domácí formace Kung-fu Girlz. Ta vyšla na začátku září, a kromě digitální verze, kterou najdeš klasicky na bancampu, si ji můžeš vychutnat taky v podobě jednostranného dvanáctipalce, který vznikl samonákladem kapely. No a na Tebe je tu nachystáno pět docela sklíčeně vyznívajících songů, co dají dohromady něco málo přes sedmnáct minut. Takže ono to s tím punkem bude nejspíš přeci jen trochu jinak.

Na začátek proběhlo nějaké to divení a obecné mumlání, co se to vlastně stalo. Mezi posledními deskami uběhly jen tři roky, Kung-fu Girlz dali celé album v češtině, trochu se změnil zvuk a proběhla změna na pozici kytary. Jestli jsou to věci důležité nebo podružné je asi jedno, ale tak nějak zazněly na více místech a určitou důležitost v tom asi spatřovat jde. Co se naopak nezměnilo skoro vůbec je ona punková drzost a neomalenost. A to i přesto, že To nejlepší z konce světa vyznívá značně negativně nebo možná i depresivně. Nejde však o to staré známe „No future“ a jakýsi neodkladný nihilismus. Ne, tahle věc je prostě temnější a naléhavější. Ruce vrazíš hluboko do kapes, zatáhneš slabou větrovku a se sklopenou hlavou vyrazíš do pulzujícího města na další směnu. Tu a tam pro někoho bezdůvodně pokrčíš rameny nebo zůstaneš čumět do prázdna. Nic se neděje a apatický výraz chvilkově střídá blaženě ironický úšklebek nad tím, kam se pořád všichni ženou. Konec světa sám o sobě nebude evokovat nic dobrého, a to ani tehdy, pokud k němu postavíš něco, co by ho mělo vyzdvihnout na nejlepší. Jestli se náš svět řítí do záhuby, nad způsobem, kterým tak činí se dá pozastavit, ale asi se nedá říct, že to je nejlepší. Nejlepší část, než se sami definitivně zničíme.

Co mě na tomhle počinu baví, je skutečnost, že to je lopata jak blázen. Vůbec tu přitom není snaha něco takového zapírat. Místo toho pokračuje to spratkovské jiskření v očích, kdy můžeš čekat všechno, a přesto nic překvapivého nepřijde. Pak je tady však jedna věc, která To nejlepší z konce světa v mém případě posouvá úplně někam jinam. Jasně, jedna skladba nedělá album, ale občas dost promění jeho vnímání. Což je přesně tenhle případ. Ani nevím, jak dlouho to je, ale můžeme jít tak maximálně o dva nebo tři roky zpět, kdy jsem Kung-fu Girlz viděl na živo a odcházel pak v hlavě s jednou melodií, kterou nešlo dostat z hlavy. Úspěšně jsem taky krátce po tomhle koncertě zapomněl, jestli v souvislosti s daným songem mluvila kapela o tom, že to je stará nebo naopak nová záležitost. Hledal jsem, zpíval si a u toho nakonec zůstalo. Starý, krásný, špinavý Kladno, to je to město – furt a furt dokola. Takže mě úplně zachvátila bezbřehá radost, když jsem tuhle skladbu našel na novém materiálu a mohl ji pustit klidně dvacetkrát za sebou. Punková hymna jako řemen, a navíc si Kladno takovou dobrou věc asi i zaslouží. Jestli v negativním nebo pozitivním smyslu slova, to už ať si každý přebere a rozhodne sám. Ale jakoukoliv moji další cestu do Kladna už bude provázet jen a jen tohle.

Jak už ale padlo, není to o jednom válu, i když sám bych si s tím vystačil. Celkově to sedí tak, jak má. Působí a zní to neohrabaně, drze, neomaleně, ale i nasraně nebo tak nějak prázdně, v tomhle případě bez jakéhokoliv negativního podtextu. Možná to dokonce místy zní i jako rozlučková deska. Něco jako „Ahoj, díky za přízeň, bylo to krásný a další kapitola už nebude.“ Někdo se třeba bude pár minut podivovat, pak jen pokrčí rameny, zhasne a odejde. Jenže už při tom odchodu ví, že mu tahle lopata bude chybět, protože byla taková upřímná, srdceryvná a nenapravitelně odevzdaná. Zhasínat se zatím nemusí, krčit rameny taky ne a už vůbec by se nemělo nikam odcházet. Jen si to možná zkus představit. Nebude s tím moc práce, až si To nejlepší z konce světa poslechneš. Konec to ale není, na začátek, i třeba nový, to nevypadá ani náhodou. Je to punk, co žije, co neumřel a bude Tě ještě nějakou dobu srát a provokovat. Přesně tohle ale chceš a bylo by Ti bez toho smutno. Teď ale nemusí. Jestli bude po poslechu, Tvoje věc. Ostatně, vybrali jsme si sami, no ne.