Tak a je to tady zase. Opět nastal čas nechat se vystřelit mimo obyčejnost ve stříbrné raketě. A jak tak zjišťuju, tak se do tohohle světa vypravuju opravdu velice rád a vždycky mě to tady dokáže překvapit. Nevím, jestli je to dopadem podzimu, který se konečně mocně přihlásil o slovo nebo v tom bude hrát roli ještě něco dalšího, ale takhle pokojně jsem se už dlouho necítil. Tohle je černý kůň mezi deskami letošního roku, a i když mi klasicky trvalo, než jsem se k němu dostal, tak si myslím, že lepší čas jsem si asi vybrat nemohl. Dává to smysl jako máloco a je mi jedno, zda by k tomu mělo něco sedět víc, pro mě je to perfektní. Řeč tady je o nové desce projektu s názvem Arananar, kde se potkali, jak už někomu může napovídat název, Aran (Aran Satan/Epochal, Prohra Praha, Gnu…) a Anar Badalov (New Dog, Hourlope). Linka Praha – Colorado a absolutní krása, která Ti rozzáří den. Po parádní album Kosti z loňského roku se letos na začátku září objevila nová nahrávka téhle dvojice. Nese název Domoc, co nebyl a najít ji můžeš v digitální podobě, a taky jako dvanáctipalcový vinyl s podpisem a obrázkem Stříbrné Rakety. Deset skladeb na ploše třiceti dvou minut Ti přinese naprosté uvolnění a klid. Nebude ale nouze ani o nějaké to jemné chvění a napětí. Domov, co nebyl je něco, co Ti prostě přiroste k srdci.

Jo, jasně, tahle deska vyšla na začátku září, kdy o nějakém podzimu tak, jak ho mám nemohla být ani řeč. Dokonce jsem ji i zaregistroval a uložil si ji někam do paměti s poznámkou „tohle si musíš poslechnout“. Načasování se mi vážně povedlo, a ačkoliv to možná nepůjde přiblížit tak moc, nějakou představu zkusím nahodit. Je kolem desátý večer, druhá půlka listopadu a já mířím ven se trochu projít, abych dostál dennímu limitu kroků. Není zase taková zima, abych musel být extra nabalený, ale chladno je rozhodně, teplota kolem nuly, trochu sychravo a občas zafouká studený vítr, který TI má připomenout, že ještě přijde zima. Vlastně zcela automaticky mi v hlavě naskakuje myšlenka, že jsem novou věc od Arana a Anara ještě neslyšel a že by asi bylo fajn se projít trochu víc v klidu a v pohodě. Někdy to má prostě něco do sebe, když v různých částech skladby slyšíš zvuky okolí. Tak tedy pouštím do sluchátek Domov, co nebyl a jdu do noci. Je to jen pár dní, kdy jsem se lehce nechal navnadit a pustil si kus první skladby. Jenže, tehdy mi to nějak nesedlo k celkové atmosféře dne. Náprava však byla zjednána velice mocně. Už po chvilce vím, že tohle bude hodně příjemný a že bych dokázal chodit dlouhé hodiny a nic, kromě hudby, nevnímat. Magie.

Domov, co nebyl je deska příběhů, drobných malých útržků, co dají dohromady překrásné vyprávění. Je v tom cítit něco, co sice nejde popsat, ale Ty víš, co to je. Je to vzpomínka, která Tě zahřeje, v čemž je její největší síla. Je to soubor myšlenek pochytaných do dlaní. Je to něco mezi spánkem beze snů a sněním. Přijde mi to ve skrze jako číst poutníkův deník. Nebo možná ani ne tak poutníkův jako spíš trapperův, potažmo horalův, když se oprostíme od původního významu slova trapper. A nemůžu si pomoct, ale mě tohle šíleně moc baví. Listovat mezi stránkami, mnout si prsty a dávat slovům a větám tvary, zhmotňovat za nimi obrazy. Tady je navíc to pole působnosti tak velké, že člověk občas neví, co sám se sebou. Stejně tak mám strašně rád příběhy, které nejsou jen prázdnými řečmi o ničem a taky rád utíkám do přírody. Všechno tohle se na téhle desce slévá dohromady a vytváří úžasný celek. Úplně to vidím a chtěl bych se do takových představ i vypravit. Je to křehké a snové, ale taky v tom najdeš mírné napětí, které přechází po hraně ještě mírnějšího neklidu. Asi jako když se večer nad horama šikují temné husté mraky, ale v noci nepřijde třeskutá bouřka, jen déšť bude několik hodin vytrvale bušit do parapetů a občas ho doprovodí zahvízdání větru. Celou tuhle symfonii posloucháš tak dlouho, až se nakonec propadneš do spánku a ráno už zase můžeš vidět paprsky slunce, jak vysouší zmáčenou zem. Soundtrack k Jizerkám, akorát se asi nemusíš omezovat jen na ně. Prostě hudba spjatá s přírodou, provázaná kořeny.

Musím říct, a velice rád, že takhle nějak si představuju ideální klid a odpočinek. Bez ohledu na roční dobu, i když ten podzim se tam sám vplétá a já do toho nebudu jakkoliv zasahovat. Takhle nějak si představuju svůj volný čas, kdybych nemusel nic dělat. Domov, co nebyl přesně tak zní. Vidím se, jak ležím na zápraží dřevěné chaty, právě kdesi v horách. Dívám se, jak se slunce ukládá ke spánku, vzduch voní hlínou a trávou  a mně je tak moc dobře, že tady budu sedět nebo ležet ještě pěknou chvíli, až na nebi budou hvězdy. Stejně tak ale sám sebe vidím sedět před kamny, jak poslouchám praskání ohně, zatímco venku se to mele. Vidím se zabalený do tlusté peřiny, jak naslouchám dešti za okny, jak ráno jdu po chladné podlaze ven, abych se mohl nadechnout toho nejčerstvějšího vzduchu, co znám. K tomu zpěv ptáků, šumění větví, možná z velké dálky zvuk vlaku. Jinak nic, ticho, klid, mír, pokoj a harmonie. A to je něco, co chceš a co potřebuješ. Ne vypadnout někam na víkend, i když to je fajn, o tom žádná, ale spíš nějaký balanc a rovnováhu, kdy budeš pečlivě vyvažovat. Domov, co nebyl je album, co potřebuješ.

Aranův nadmíru příjemný projev, kde je šepot tím, co Tě totálně dostane ve spojení s výraznou klapající basou nebo jemným zvukem piana je fantastický zážitek. Má to v sobě obrovskou hloubku a nepotřebuje to okázalost, což se mi hodně zamlouvá. V jednoduchosti je ta krása a tahle deska je toho zářným příkladem. Když si k tomu navíc přidáš nádherně poetické a lyrické texty, utíkající možná trochu do surreálna, kdy jen autor ví, co tím myšleno, tak už možná tušíš, jak krásné to bude. Přírodní motivy, trochu spirituality, pohled do sebe sama. Jestli se mi loňské kosti hodně líbily, tak Domoc, co nebyl mi totálně vytřel zrak a zcela na rovinu říkám, že tohle je jedna z nejlepších nahrávek letošního roku. Na několika místech jsem si vzpomněl třeba i na Cohena a jeho By the rivers dark, takže tu najdeš i trochu temnoty nebo se spíš hodí říct tmy v romantickém hávu a některé věci nemůžu dostat z hlavy. Třeba skladba Se Satanem je tak moc skvělá, že bych ji mohl poslouchat pořád a pořád dokola. Nebo třeba závěrečná skladba Nízká oblačnost, při jejímž poslechu všechno odezní a všechno dává smysl. Celá tahle nahrávka je výjimečná a krásná. Tak si udělej čas, ztlum světla nebo úplně zhasni, pusť to potichu a nech se unést. Budeš koukat, co se bude dít a nebudeš se chtít vracet. Domov, co nebyl…