Další věc, kterou už nějakou tu dobu převaluju v uších a mezi prsty a stále častěji se k ní vracím. A taky se mi líbí čím dál víc, s každým poslechem si mě víc a víc získává a hrozně mě baví. Na první dobrou to v tomhle případě určitě nebylo, ale i tak se objevilo něco, co mě posunulo k tomu, abych se chtěl vrátit. Řeč tady je tentokrát o polsko-běloruské formaci Son Of Deni, která v srpnu vydala svůj nový single s názvem Leg Day. Tím navázala na dvouskladbovou nahrávku Sunday Supper, kterou představila už ve druhé polovině května. V obou případech se zatím jedná o digitální verzi, kterou můžeš poslechnout na kapelní bandcampu. Dohromady na Tebe čeká necelých deset minut pěkné explozivní směsi, kde jsou hlavními složkami emo, screamo a math-rock. Takže se připrav na něco, co Tě solidně sundá a provede to hodně rafinovaným způsobem,

Tahle parta přináší na první dojem možná lehce nesourodý materiál, ale jak už padlo o pár řádků výš, stačí to prohnat ušima několikrát za sebou a ono se to podá. Parádní emo vyhrávky, které místy chytají až midwest zvuk, se tady prolínají s math-rockovou hravostí a přesností. Přidej si k tomu neskutečný ječák, z něhož chvílemi vážně mrazí nebo lehounce hardcorové ozvěny a dostaví se výsledek, nad kterým budeš zpočátku možná jen nechápavě kroutit hlavou, později pak spokojeně přikyvovat a podupávat si nohou do rytmu. Son of Deni na všech třech peckách servírují zvláštně plochý a čistý zvuk, který vytváří jakousi iluzi uzavřeného prostoru. A to je něco, co posouvá celkovou intenzitu do trochu jiných pater. Stejné je to pak i s naléhavostí, kdy se na pár místech dostavuje až nepříjemný pocit, který Tě nutí přemýšlet, jestli Ti třeba náhodou nepraskne hlava. No a když do toho sem tam hodíš i nějaký ten melodický part, který jako kdyby rozetnul daný track ostrým řezem, tak tu máš nestabilní látku, okolo níž bude přeci jen lepší chodit po špičkách.

Celá pro někoho možná prapodivná kombinace, ale i nálada a atmosféra jednotlivých tracků, je jednoduše skvělá a nabízí parádní zážitek. Místo masivního hlukové pozadí se tady dočkáš hezky math-rockového podkladu, který vede diskusi s emíčkem na téma, kde bude dobré přidat a kde zase ubrat. V popředí tomu pak vládne řezavý vokál, který tu a tam utíká k hysterickému a maniakálnímu řevu a napne Ti nervy k prasknutí. Je to v mnoha ohledech neuvěřitelně čistá záležitost, kdy to působí do detailu propracovaným dojmem, kde má všechno své nenahraditelné a jasné místo. Na druhou stranu to zase nemá vůbec daleko k neřízenému chaosu a šílenství a kde stačí jen jeden krok, aby se člověk za tuhle nejasnou a jen stěží viditelnou hranici dostal. Představ si bílý pokoj, kde podle jasného vzorce děláš tahy černým štětcem na stěnu. No a v jednu chvíli poleví jak soustředění, tak i snaha o preciznost a ke slovu se dostane zběsilost a zmítající emoce. Barva cáká na všechny strany a Ty se zmítáš v křeči, jež s Tebou smýká po podlaze. Pak přijde klid, uvolnění a znovu přesně vedenými tahy můžeš navázat, kde došlo k přerušení. Jestli Ti to zní divoce, tak věř tomu, že to divoký skutečně je. Ale taky je v tom krása a ono těžko popsatelné kouzlo. Než to všechno zpracuješ, budeš opakovaně měnit výraz v obličeji a hledat nějaký stabilní bod, jehož by bylo možné se zachytit, případně se od něj aspoň odrazit do víru dění. Na Son Of Deni mě strašně baví právě ten do očí bijící kontrast, kdy máš pocit, že posloucháš několik věci, které ani nejdou spojit. A přesto to funguje a šlape jako dobře sestavený stroj. Ten moment, kdy se strhující a zuřivý řev změní v kytarovo basovou smršť a totální bordel vystřídá matika protkaná líbivými melodiemi, je vážně odzbrojující. Stejně tak tomu je i v opačném směru, kde se z hravých melodií přechází do běsnění a rozervanosti. Má to hodně do sebe a je to pořádně silnou esencí, která se sice může zdát jasně viditelná, ale ve skutečnosti je ten okamžik, při kterém všechno najednou sepne, poměrně prchavý a krátký. Son of Deni Tě prostě dostanou, budou si s Tebou hrát, budou Ti zcela jistě motat hlavu. Dají Ti jasně najevo, kdo to bude mít na povel a ukážou Ti, jak se dá občas ohnout neohnutelné. Je to prostě něco, co by nemělo uniknout Tvojí pozornosti. Tak se tomu běž podívat na zoubek, ale měj u toho na paměti, že zvláštní a nechápavý výraz je vlastně úplně v pořádku.