Hledání smyslu života, naplnění vlastních ideí, klíč k dlouhověkosti, návod spokojený život. Takhle nějak lze přeložit spojení japonských slov ikiru a kai, které dají dohromady termín Ikigai. A dalo by se říct, že to je něco, k čemu by asi většina z nás ráda dospěla. Jenže, když opustíme tuhle zajímavou filozofickou rovinu, tak Ikigai je taky hodně šílená trojice ze Švýcarska, která v polovině května vypustila do světa neskutečnou self titled nahrávku. K dispozici je zatím jen jako digital, kdy poslech si můžeš na bandcampu. No a co tu na Tebe čeká se možná radši ani neptej. Sedm válů se stopáží, která se zastaví kousek pod šesti a půl minuama a neskutečný nářez, co Ti vykloubí všechny končetiny. Ikigai možná přišli hledat smysl života, ale dělají to skrze dobře řízený chaos, který Ti sebere všechen vzduch a na chvíli Tě roztočí v obřím kole rozervanosti. Čekej něco, co si už dlouho nečekal. Nebo možná nečekej nic, jen se připrav na brutální masáž a proplach ušních bubínků.

Vlastně, kdyby se takhle jmenoval nějaký tajfun, bylo by to nejspíš blíž než cokoli jiného. Tajfun Ikigai, před kterým platí ta nejvyšší možná výstraha, kdy bude lítat všechno v dosahu několika desítek kilometrů. Jenže Ikigai nejsou tropickým jevem, ale evropskou akvizicí, která Ti ukáže, zač je toho loket, a dost možná nejen loket. Tohle je supercelární bouře, co přichází rychle a neočekávaně, za krátkou dobu stihne nadělat neuvěřitelný bordel a stejně rychle a nečekaně pak zase mizí. Vzpomínkou na takovou událost jsou vyvrácené stromy, auta obrácená vzhůru nohama, potrhané střechy a celkově ultimátní spoušť. Chaos nad chaos a všechno krátce a nahlas, že budeš jenom valit oči. Tahle švýcarská formace totiž servíruje absolutní smršť emo-violence a screama a nejspíš si ani není vědoma své opravdové síly, kterou používá. Je to jednoduše intenzivní zážitek, který Ti dá značně zabrat, o tom nejde vést jakoukoliv diskusi.

Není to žádná ultrarychlá rubanice, ale ze židle Tě smete možná drtivější silou, než by Tě jen mohlo napadnout. Tahle self titled nahrávka nabízí v celku hodně krátký songy, který se vždy promění ve strhující řežbu. Než to všechno stačíš vstřebat, než se stihneš probrat z prvotního šoku, tak už je po všem a nezbývá jiná varianta než to nechat hrát zase od začátku. A i když už víš tak nějak víš, co vůbec čekat a s jakou intenzitou se tady bude drtit, tak překvapený výraz zůstává a čas opět mizí kamsi do ztracena a Ty se ptáš sám sebe, jestli to bylo vážně šest minut nebo je něco špatně. Není to ale čistě jen o zběsilosti a hudební destrukci. Najdeš tady i poměrně dost pasáží, byť hodně krátkých, kde se jedou melancholicky laděné emo vyhrávky nebo party ve stylu zpomal – zrychli, kdy nemáš nejmenší tušení, co se vlastně děje, ale víš moc dobře, že to je skvělý. Abych řekl pravdu, tak v tom z jistého úhlu pohledu slyším album These Ghosts Are Haunting Our Halls od apokalyptických Totem Skin nebo taky syrovou bestialitu kalifornské party Nuvolascura. A jestli si u toho vzpomenu i na švédské Barabbas, du förtappade, tak se není moc čemu divit. Ikigai do toho jsou prostě naplno a je to sakra znát. Intenzita Tě tady plácne přes ruce opravdu silně a takhle vekou porci chaosu určitě jen tak nezastavíš.

Nedávno se tahle švýcarská parta představila v naší kotlině, takže někteří měli tu čest spatřit tenhle živel na vlastní oči. V tomhle případě jsem mezi nimi nebyl, ale tak nějak doufám, že by se Ikigai zase mohli v brzké době vrátit, protože to přeci jen nemají tak daleko. Navíc, něco takového, jako předvádí právě tahle trojice tu potřebujeme nebo hodně chceme. Jestli si chceš trochu pomlít myšlenky v hlavě a zažít strhující palbu, kterou si zamiluješ a budeš s k ní ve volných chvílích vracet, tak Ikigai čekají jen a jen na Tebe. A třeba právě v tomhle najdeš svůj vlastní smysl života, v chaosu a rozervanosti, kdy to ale celé zavání přeci jen nějakým tím klidem. Uvidíš, uslyšíš, zažiješ. Tak do toho