Wisconsin a pořádná sypačka, to jde celkem dobře dohromady. Nebo, takhle to mám aspoň od doby, co jsem narazil na grindcore/powerviolence dvojici Livid nějak spojené. Takže, když jsem zaregistroval další tvrdé a rychlé hudební těleso, které pochází právě z Wisconsinu, šlo pro daný moment všechno stranou. A sedlo si to náramně, protože i tohle je nářez jak blázen, co s Tebou nebude mít ani to nejmenší slitování a profackuje Tě, jak se sluší a patří. Tím hudebním tělesem ze severu Spojených státu je čtveřice, co si říká Milorganaut. A tahle povedená čtyřka vydala na začátku května svoje nové album s názvem Jones Island. Najdeš ho v digitální podobně s poslechem bez jakéhokoliv překvapení na bandcampu, ale také jako sedmipalcový vinyl, která nese podpis Diseased Audio records. Na ploše necelých čtrnácti minut tu na Tebe čeká deset pořádně natřískaných tracků, které Ti roztříští hlavu. Buď ve střehu, protože tohle je neskutečná jízda.

Jones Island má podle všeho kořeny tak deset let zpět, ale do kupy se dalo až nyní. A přináší solidní porci pěkně nabroušeného pévéčka, co tu a tam ulítne lehce ke grindcoru. Je to hodně rychlý, hodně zběsilý, hodně hrubý a tvrdý. Je to prostě vážně skvělá věc, která k Tobě vtrhne, čapne Tě za ruku a trochu Tě potluče. Nestihneš tady říct jediné slovo, protože to přijde v tak šíleně rychlém tempu, že se Ti z toho dost možná zamotá hlava. A pokud třeba náhodou ne, tak stejně nestihneš nic udělat a složíš se na zem jak domeček z karet. Milorganaut totiž servírují opravdu hodně přísný materiál, kde se úlevy moc nedějí a kde buď můžeš nebo Tě to zpracuje tak mocně, že na to hned tak nezapomeneš. A je celkem jedno, jestli půjdeš až do absolutního vyčerpání, či to zvládneš s menším vypětím sil. Počítej ale s tím, že zadarmo tu nedostaneš zhola nic, kromě nějakých těch kopanců a ran, kterých umí tahle formace rozdat dost a dost.

Milorganaut do toho jdou nekompromisně hned od začátku a než se stačíš nějak víc zaposlouchat, zazní poslední rytmy a Tobě nezbude než jen pokrčit rameny a pustit těhle deset přísných sonů ještě jednou. Pak znovu a znovu a takhle pořád dokola, dokud se Ti z uší nepovalí krev. Dokud tohohle běsnění nebudeš mít dost, což se asi hned tak nestane. Jones Island je nadupaný po samý okraj, číší z něj neurvalost a nespoutaná energie. Všechno se tu na Tebe valí nezadržitelnou rychlostí a zpomalí jen velice výjimečně, kvůli kontrole směru. Rezavě nabroušený kytary, drtící bicí a dva štěkavé vokály, které s Tebou prorazí zeď. Zjednodušené řečeno, žádný sraní a hezky na komoru, modřiny, pošlapaný ruce i nohy a podivný výraz ve zkroucené tváři. A to chceš, bez keců a přemýšlení.

Můžeme se tak vrátit zase zpátky na začátek a jen konstatovat, že tohle je prostě další zatraceně vypečená sypačka, která Ti provede důkladnou kontrolu kostí. A taky Ti zkontroluje tep a kapacitu plic. Zacházení v rukavičkách tu ale nečekej ani náhodou. Tohle bude spíš o hrubosti a síle, která se Tě dost možná bude snažit rozmačkat. Nebo to nebude možná, ale ber to prostě jako fakt, protože až se tenhle materiál rozjede, tak ho na jeho cestě nic nezpomalí. Až se tohle celé dá do pohybu, budou se dít věci, a hlavně budou všude kolem lítat věci. A rozjezd je tady asi tak stejně rychlý jako celá nahrávka, takže moc času na přehodnocení svého rozhodnutí mít nebudeš. Rozhodně to ale bude stát za to. Nenech se proto dvakrát pobízet a skoč do toho nejlépe se zavřenýma očima. Pak už se nech jen vést svým prvotním instinktem. Bude to dobrý… I když…možná ne. To už si ale vychutnáš hezky podle sebe.