A je to tady zase. Další kapela, u níž můžeme celkem v klidu použít ten divný výraz legenda, a kterou já sám mám jako poslechový rest. Kdyby se někdo ptal, proč tomu tak je, tak na to vlastně neumím odpovědět, protože tím, co tahle parta hraje rozhodně nespadá kamsi k okraji zájmu. A přesto je to skutečně tak, i přesto, že tohle jméno jsem poprvé zaznamenal už hodně hodně dávno. Řeč tady běží o slovenské crustcore formaci Adacta, která na začátku června vyhodila ven svoje nové album. To nese název Dno a aktuálně ho najdeš pouze v digitální podobě, kdy poslech můžeš dát tradičně na bandcampu. Chystá se ale taky vinylová a kazetová verze. Obsahem tu je jedenáct hodně přísných tracků, co dají dohromady necelých pětatřicet minut a solidně Ti vypláchnou hlavou. Tohle je pěkně tvrdá a nekompromisní jízda, která si zcela určitě nebere žádné servítky a zpracuje Tě raz dva. Tak se na to prostě připrav.

Ani nevím, kde a jak jsem na Adactu narazil, ale fakt už to bude dlouhá doba. Jenže stejně jako v případě několika dalších kapel jsem se k poslechu dostal až po XX letech. Možná jsem kdysi dávno jednu nebo dvě skladby zkusil, ale nikam dál to nevedlo. Pokud k takovému poslechu skutečně došlo. Nicméně bych asi i tvrdil, že ano, protože jsem měl zatraceně dlouho spojenou Adactu s brutálním ženským vokálem a pořádně ostrým nářezem. A ani tohle spojení z podivných důvodů nevedlo k bližšímu ohledání. V průběhu času jsem pak nakonec i zaznamenal nějaké změny v sestavě, nicméně tu stále ležel nepopsaný list, na který nebylo ani možné něco napsat. Když tedy došla řeč na nové album, bylo potřeba to napravit, protože situace si to žádala. A nešlo jen o novinku, ale tak nějak o všechno. Občas je taky důležitá otázka, kde se u jaké kapely začne, jestli je lepší dát nejprve nové věci nebo naopak ty starší. Nebo to co nejvíc promíchat a moc nějaké pořadí neřešit. Dno bylo v tomhle případě nejlákavější, takže začátek byl položen a byl pak následován celou diskografií, kterou tahle zběsilá parta za svoji existenci dala dohromady. A že mi pak z toho celého šla hlava kolem asi není potřeba moc zdůrazňovat.

Vyhnout se tady nějakému srovnání asi moc nejde, byť právě změny v sestavě dávají tušit, že takové srovnání může být přeci jen trochu problematické. Když se k tomu ještě navíc přidá tiché info o tom, že se jedná o nejtvrdší a nejbrutálnější desku v diskografii, je srovnání docela i nasnadě. A nutno asi na začátek říct, že postupem času je to v případě Adacty stále větší noření do bahna a těžkotonážního zvuku. Přijde mi taky, že s každým dalším počinem sílil tlak, který nakonec dosáhl kritických hodnot právě na aktuální nahrávce. Brutální, hrubý a neotesaný zvuk tu funguje jako obráběč kovů, co z Tebe sedře kůži a totálně Tě zválcuje. Není před tím úniku, kamkoliv se člověk hned, čeká na něj další nálož, další facka, která ho srazí na kolena. A nejde s tím udělat prostě nic. Jako kdyby se ona nestvůra z přebalu desky zhmotnila a začala pomalu sžírat svoje okolí. A funguje to na výbornou. Dno pro Tebe totiž sáhne a vezme s sebou do hlubin, skrze neproniknutelnou tmu. Brnění a chvění bude pak ještě dlouho doznívat.

Adacta na nové desce servíruje neskutečně výživnou porci crustu, která navíc smrdí metalem na sto honů. Je to temný, ostrý, hrubý, je to válec, co se s rachotem hrne vpřed a za sebou nechává spálenou půdu a ocelovou oblohu. Připrav se na to, že Tě tahle deska zavede tam, kde nesvítí žádné světlo, kde všechno bouří, kde je Ti strach tím nejvěrnějším společníkem. Budeš se pomalu hrabat skrze tmu s nejistou vidinou toho, že by někde mohl být konec, že by mohlo přijít nějaké vysvobození. Drtivá síla Tě přimáčkne tak mocně, že nebudeš moct Dno opustit. A samo Dno Tě sevře v náruči až zapraskají kosti a bolest pronikne do celého těla. A pak už je jen na Tobě, jak se z toho dostaneš a jestli vůbec. Může se totiž taky stát, že se Dno otevře a spolkne všechno ve svém dosahu, že pohltí prostor i s časem a zůstane jen skučící ozvěna.

Temnota tu má hlavní slovo a rozhodně se o něj nenechá připravit. Je připravena Ti ukázat, zač je toho loket a na city zrovna taky moc nehraje. Vlastně se k tomu hodí slova samotné kapely, protože je to hrůza a děs sledovat, co vylézá na povrch, co se valí z podzemí. Krev v žilách tuhne, řídne vzduch a čas se vytrácí. Z nadějí jsou ruiny a začíná lov, kdy seš ocitáš na seznamu potenciálních obětí a bude potřeba vynaložit veškeré úsilí, aby tomu ve výsledku bylo jinak. Je potřeba ustát rozpohybovanou půdu pod nohama, přečkat zlostné dunění a vydržet ten neskutečný tlak, který sevře tělo v křeči. Pak se můžeš vydat touhle zmrzačenou krajinou jako poutník a možná dojít až tam, kde svět zase prozáří barvy. Ale i tak se budeš chtít vracet, protože to prapodivné chvění Tě prostě dostane. Musím říct, že mě Dno vážně dostalo. S každým dalším poslechem je to snad ještě víc temnější a hutnější než předtím. S každým dalším poslechem to jde víc na krev a zařezává to ještě hlouběji, než tomu bylo naposledy. Sežere Tě to, ber to jako železnou jistotu. Je to pulzující a strhující. Je to odzbrojující a děsivé. Je to drtička ocelových plátů, která je připravena Ti dát zabrat. A opře se do toho s nevídanou silou od samého začátku. Hned s první krokem na Tebe dopadne jako kladivo a nenechá Tě ani na vteřinu být. Pokud tohle všechno víš, tak už tu zůstává jen jeden jediný bod. Tím je otázka, jestli do toho jdeš, jestli toho všeho chceš být součástí a jestli cítíš, že to zvládneš. Moc nad tím ale nepřemýšlej, protože jinak si pro Tebe Dno prostě přijde samo. A to se potom nestačíš divit…