Tohle mi udělalo ohromnou radost. A opět se tím vracíme na domácí půdu, k hodně fajn věcem. Tohle je totiž vážně něco krásného, čemu celkem snadno propadneš, protože podmanivost se tu snad ani nedá měřit. Je to vlastně tak nějak známý a neznámý zároveň, kdy si myslíš, že víš, co Tě asi čeká, ale ve výsledku pak jen zmateně koukáš a nestačíš se divit. Řeč tu tentokrát je o projektu s názvem Cardo & Decumanus a nové, vlastně debutové desce. Stojí za ním dobře známá tvář, kterou můžeš znát z kapel jako Vlněna, Or nebo MaVa. Tou známou tváří není v tomhle případě nikdo jiný než Vašek Orcígr. Chápu, že u někoho už jen samotné vyslovení jména vzbuzuje jakousi zvědavost a respekt. Všechno tohle je ale nejlépe dát stranou a prostě si to celé jen vychutnat a užít. Na konci března totiž spatřila světlo světa nahrávka, která nese název Pospolitost, a za níž stojí právě Cardo & Decumanus. K dispozici je tenhle počin v digitální podobě, poslechnout si ho můžeš tradičně na bandcamp, a také jako vinyl pod křídly Silver Rocket. No a na Tebe tu čeká devět krásných a křehkých songů, které dají dohromady skoro čtyřicet minut a nahrnou do Tebe slušnou porci příběhů a zvláštně rozechvělé atmosféry. Jednoduše to funguje tak, jak má.

Kvalitního písničkářství není nikdy dost, o tom žádná. Tohle je ale mnohem víc, než jen jeho dalo by se říct moderní pojetí. Mám tuhle hudbu rád, a to z toho důvodu, že mě vlastně do velké míry formovala. Mám na mysli český bluegras a folk, k němuž jsem měl hodně blízko a klidně si troufnu říct, že stále mám. Je ale pravda, že doby, kdy jsem pravidelně jezdil na trampské tábory a znal nazpaměť všechny odrhovačky od Nedvědů, Žalmana, Brontosaurů nebo Taxmenů, jsou už dávno pryč, i když něco z toho přeci jen zůstalo. A všechno tohle prostě ožilo a zhmotnilo se v Pospolitosti. Jako kdybych to znal už celou věčnost a jen si potřeboval připomenout ty dobře známé melodie. Melodie, co pohladí na duší a přinesou netušený klid. Jemné a hřejivé melodie, které Ti s naprostým přehledem navodí blažený úsměv na tváři.

Pospolitost přináší vyprávění, které se děje samovolně, přirozeně. Jako kdyby to byla ta nejvíc samozřejmá a jasná věc na světe. Když tahle deska vyšla, tak jsem na ní docela dlouho myslel, ale k poslechu se opět dostal až po nějakém delším čase. A musím zcela na rovinu říct, že takhle dobrý jsem to vážně nečekal. Je to totiž neskutečně intimní, milý, něžný a opravdově upřímný. Je v tom hloubka a celá řada příběhů, které budeš hltat a nebudeš se jich moc nabažit. Je v tom síla, co si Tě přitáhne a už nepustí. Je v tom ale taky snění nebo romantika. A celé se to tu prolíná do nejrůznějších tvarů a podob.

Úplný začátek jsem sice musel poněkud déle zpracovávat a nevěděl jsem, co si o tom celém ve výsledku myslet. Hned druhá skladba však ukázala směr, kterým by se mělo album ubírat a tím bylo taky velice rychle jasno. Cardo & Decumanus Ti přichází povyprávět a Ty chceš slyšet každou větu, každé slovo. Chceš být součástí všech těch příběhů a chceš se ponořit do zvláštní tajemné atmosféry, kterou Pospolitost jen překypuje. A čím déle se vypráví, tím víc intenzivní, to je, tím víc se ztrácíš. Stačí několik chvil a Pospolitost Tě zcela pohltí a postupem času zahraje opravdu až na trampskou notu, kdy máš chuť se zabalit, sednout na posázavský pacifik a vyrazit do nějaké zapomenuté osady. Rozdělat si oheň, udělat si čaj a pak jen nerušeně zírat na oblohou plnou hvězd a u toho poslouchat šumění lesa a vzdálené hučení řeky. Chceš se zabalit do spacáku a dýchat chladný vzduch, chceš sledovat jiskry, které po zapraskání dřeva vyletí do tmy, chceš prostě jenom být a aspoň chvíli nic neřešit. Chceš se nechat unést a svět kolem ztlumit nebo vypnout.

Vlastně si i celkem snadno dovedu představit, že by u všech těch dřívějších táborových ohňů mohly místo Stánků, Ptáčat, Zpátky do lesů, Rosy na kolejích a dalších dobře známých skladeb znít věci z nové desky. Protože už po prvním poslechu mi v hlavě zůstalo několik částí, které si sami od sebe najdou cestu a nejde se jich zbavit. Pospolitost je ale taky hodně křehká, a přesto silná záležitost. Má zvláštní atmosféru, která se prohlubuje každým dalším trackem, kdy se prostě nemůžeš dočkat toho, co bude následovat. Zároveň se ale chceš k vybraným věcem vracet a dát si je nejlépe několikrát za sebou.

Z celé nahrávky navíc číší pohoda a klid. A taky jistá zahloubanost. V takových chvílích je to pak jen o tom toulat se ulicemi města a s bušícím srdcem sledovat hořící horizont, kde se do dálky táhnou rozervané mraky zbarvené pomalu zapadajícím sluncem. Nebo jednoduše natáhnout krok a zmizet do svých oblíbených krajin. Nechat tenhle divnej čas a jít zase o dům dál. Možná to bude stát spoustu sil, ale bude to rozhodně dobrý. Cardo & Decumanus je tak trochu i tulák, kterého potkáš a můžeš se s ním dát do řeči. Můžete spolu mít stejnou cestou, ale zase se nesmíš divit, když Ti během okamžiku zmizí jako kdyby se po něm zem slehla. A v tom se ukrývá poslední důležitý prvek, kterým je prapodivná neuchopitelnost. Myšlenky a nápady víří, všechno dává smysl, všechno je jasné. Jakmile ale Pospolitost dojde svému konci, tak se velká část prostě vytratí. Snad jako kdyby to fungovalo jen tehdy, kdy je slyšet kytara a příjemný hlas, co Ti šeptá do ucha. Jakmile dozní poslední tóny, zjišťuješ, že se Ti nepovedlo zachytit ten kouzelný moment a že jen hodně stěží hledáš slova, která by alespoň částečně přiblížila to všechno, co se právě odehrálo. Zjišťuješ, že se všechny obrysy rozpily, tvary a barvy vyprchaly. A zjišťuješ taky to, že nechceš v danou chvíli nic jiného než to pustit znovu. Aby bylo možné se zase rozplynout, ztratit, vychutnat si každý doušek každého jednotlivého příběhu.

Teď už ale rozhodně neotálej a jdi do toho, nech se okouzlit, vtáhnout, nech všechno být. Prostě jen sleduj a poslouchej, víc tady opravdu není potřeba.