Valím oči a smekám klobouk. Tady to fakt jinak nejde. Tohle je totiž další z řady wow efektů, ze kterého navíc běhá silný mráz po zádech. Neskutečně dobrá věc. Zcela na rovinu bych něco takového normálně přešel, protože to v sobě kloubí dvě věci, ke kterým přistupuju vždycky radši opatrně, a to z různých důvodů. První z nich je black metal nebo cosi, co se o něj třeba trochu otírá. Tou druhou je pak skutečnost, že se jedná o one-man projekt, kterým se sice ze zásady nevyhýbám, ale úplně v lásce je taky nemám. Jenže právě tohle spojení mě tady totálně dostalo. Řeč tu je o tuzemském black metalovém počinu s jednočlenným obsazením a názvem Eerie Heir. Tenhle nový a řádně nadupaný materiál spatřil světlo světa ve druhé polovině května a nese název Pod horami cestou tmy. Na ploše pětatřiceti minut Ti nabídne sedm pořádně hutných tracků, které Tě vezmou na cestu, po níž si zcela určitě ještě nešel/-a. Tahle nádhera je venku aktuálně jen v digitální podobě a poslechnout ji můžeš klasicky na bandcampu. Připrav se ale na to, že to bude opravdu něco.

Mám strašně rád ty věci, kde hned u první skladby nevěřícně zírám, k čemu jsem se to dostal a co se mi vlastně valí do uší. Věci, u kterých se nemůžu dočkat další skladby a po dohrání musím chvilku všechno zpracovat. Věci, co se mě totálně vytrhnou z reality a vezmou někam pryč. Všechno tohle přišlo s Pod horami cestou tmy. Neskutečná síla, pořádný tlak a absolutně brutální, a přesto krásná atmosféra, která Tě sežere zaživa. Bez přehánění musím říct, že pokud jde právě o atmosféru, je tady naprosto strhující a věř tomu, že si Tě omotá kolem prstu. A stejně tak musím říct, že bych ani nepoznal, že se nejedná o kapelní počin. Obrovskou roli tu taky hraje balanc. Padlo sice, že se tohle je black metal, ale tady hezky promíchaný s dalšími věcmi, jako třeba je doom, post-rock nebo třeba post-metal. Dohromady pak vznikne zdrcující směs, jejíž tíhu prostě a jednoduše neuneseš a padneš na kolena.

Eerie Heir přináší něco, co Ti vytře zrak. Famózní věc, která Tě vezme na dosud neprobádaná místa. Mlha se valí zmučenou krajinou sevřenou v chladných prstech zimy. Není moc poznat, jestli se stmívá nebo rozednívá a tmavé obrysy postav, které zmizí vždycky dřív, než je stihneš zahlédnout, na klidu taky dvakrát nepřidají. Něco Tě ale táhne ven a dál do mlhy, do hlubin, pod horami cestou tmy. Bereš batoh a vyrážíš. Na cestu, která je možná jen bloumáním a nemá možná ani cíl. Na cestu, která Tě provede temnými lesy, rozeklanými údolími, podél rozvodněných řek. Na cestu, ze které se nebudeš chtít vrátit, i když už nebudeš moct dál. A až budeš míjet místa plná ticha, i ta, kde Ti strach nedovolí se nadechnout, poznáš celou tu krásu. Mlha se na pár chvil ztratí a nad Tebou se objeví nebe plné hvězd, zima poleví a všechno aspoň na okamžik zaplaví mír a klid.

Pod horami cestou tmy má vážně strašně moc baví. Už delší dobu jsem se nedokázal do ničeho tak ponořit. Nebo spíš už delší dobu mě nic tak moc nepohltilo. A to právě svojí atmosférou, o které tady už byla párkrát řeč. Nicméně, se nedá jinak, protože je vážně šíleně elektrizující a omamující. Občas je to jako pohled do těch nejtemnějších očí, jindy jako pozorování hořících hvězd. Tvrdost a syrovost black metalu se tady místy potkává se zasněnou a možná až romantickou náladou post-rocku. Brutální a masivní hluková stěna je vystřídána rozechvělými melodiemi, stejně jako pořádným tlakem, který ale jen pomalu odkapává. Do toho se ozývá praskání a hučení, ale i pořádně zastřený vokál, který proniká hluboko do kostí.

K tomu si můžeš přidat občas drobné detaily, které prohlubují už tak intenzivní zážitek z poslechu. Například zvuky kroků křupající promrzlou zemí a zvuk větru v pozadí na začátku tracku Novopacký Spiritista Tě naprosto vtáhnou. Nebo šeptání do odzbrojujícího hudební podkresu ve skladbě Malovali jsme prsty na zamrzlá okna, která by mohla být klidně pětkrát delší a stejně mám pocit, že by to bylo málo. Všechny tyhle drobnosti jenom dotváří ohromnou sílu téhle nahrávky. Všechno tu do sebe zapadá, všechno je na správném místě. Nad tím se pak ještě vine názorová linka, která je už pouze třešničkou na pomyslném dortu. V době, kdy za black metalovou masku můžeme schovat stejný nesmysly a kraviny, které občas statečně roubujeme za punk, je něco takového prostě hodně příjemnou změnou. Stejně tak je to protiklad ke všem kecům o tom, že black metal je a vždycky byl zlej a vnášení jakéhokoliv přesahu a „sluníčkaření“ do těchto temných vod je kopání vlastního hrobu. Protože politiku, ať už v jakémkoliv kontextu, si do hudby tahat nenecháme. Všechno si radši omluvíme nebo budeme dělat, že se nás to netýká a pak spokojeně přikyvovat nad další nesmyslnou argumentací popírající mnohdy jakoukoliv logiku. Jelikož black metal přeci takovej vždycky byl. Na tohle tady ale rovnou zapomeň

Jestli chceš zažít něco naprosto skvělého a dechberoucího, tak s touhle desku se Ti toho dostane opravdu vrchovatou měrou. Navíc tu všechno tak strašně krásně plyne, že budeš mít pocit jako kdyby to byla jen chvilka. Budeš chtít víc, tomu věř. Budeš se chtít znovu ponořit do všeho toho tajemna, budeš chtít cítit chlad i chvění po celém těle. Budeš se chtít ztratit v rozervané a romantické temnotě. Budeš se jednoduše chtít ztratit.