Abych řekl pravdu, tak solo projekty nijak úplně nemusím, zvláště pokud pak jde o ten tvrdší hudební rank. Ale když něco stojí za to, tak to prostě stojí za to a nedá se nic dělat. To i kdybych se na hlavu postavil, neudělám s tím nic. A přesně takhle to dopadlo v případě connecticutského one man projektu Chop Chop Chop Chop Chop Chop Chop nebo pokud by někdo chtěl, tak Chop7times. Tahle šílenost, pohybující se někde mezi brutálním noisecorem, grindcorem a whateverviolence mi prostě vyrazila dech. No a na začátku února vznikl nový materiál pojmenovaný We Live As Ghosts, který najdeš jako digitál a taky jako kazetu. Devatenáct zářezů na pažbě, stopáž lehce nad šestnáct minut a totální digicore výplach.

Tohle je prostě masakr. Pokud si po poslechu, a to aspoň krátkodobě, nezačneš slintat na triko, tak to asi nebylo celé dost nahlas. Zvuk rozložený na součástky a znovu poskládaný, aby Ti utrhl obě uši a tvrdě namasíroval spánky. Nečekej tady nic jiného než absolutní hlukovou zkázu, kde všechno skřípe, píská, praská a buší. Nečekej vysvobození a dost možná ani odpuštění. Čekej něco, co Ti vyrazí zuby i s dechem a co tě rozerve na kusy. Tenhle stroj nemá brzdu a jakmile je uveden do pohybu, tak prostě jede. V nelítostném tempu, ze kterého půjdeš do kolen, tomu věř. Tohle je obráběč hluku, který se utrhl ze řetězu a ztrestá Tě, kdy a jak bude chtít. Ultra zběsilý výbrus ničící všechno, co mu bude stát v cestě. Takže, jestli chceš zatraceně výživnou záležitost, kde všechno pulzuj a tepe, tak s Chop Chop Chop Chop Chop Chop Chop si to opravdu užiješ. První setkání bude možná o něco bolestivější, než by Tě mohlo napadnout, ale pak už si na modřiny asi i zvykneš. Dej tedy volume doprava, ale zase ne moc, aby to nezpůsobilo seismické otřesy, a sleduj, co se bude dít. Dokud neuslyšíš, tak nepochopíš.