Že česká alternativní scéna produkuje poslední dobou zajímavé věci, to už jsem vlastně zmiňoval. A je to, když ne pořád lepší, tak minimálně stejně dobré. Dalším důkazem toho je nové album s názvem let yours be the last burning heart od Ivy Z aka Lenky Zbořilové z Billow. To vyšlo na začátku února, a kromě digitální podoby, kterou můžeš zhltnout na bandcampu, je k dispozici taky jako kazeta, která vyšla pod Korobushka Records. Sedm zasněných skladeb, rozprostřených na ploše třiceti minut, které Tě s přehledem pohltí a vezmou Tě na hodně zajímavou cestu…

Snění tady hraje asi tu nejvíc zásadní roli a vine se celou nahrávkou jako vše spojující stuha. Jenže je to snění neklidné, místy napjaté a zvláštně neurovnané. Pokaždé, když už se chceš ztratit někde v rozervaných dálkách a utopit v tlumených světlech, dostaví se podivné pnutí. Neodbytné, pulzující a vtíravé. Zcela jasně Ti bude dávat najevo, že tady je a máš mu věnovat pozornost. Prostě Tě nenechá v klidu. Pak ale stejně potichu jak přišlo, tak se zase vytratí, možná se rozplyne nebo jednoduše zmizí na konci dalšího tónu. Během vteřiny je pryč a Ty se zase můžeš začít ztrácet v jemnosti, která po to všem zbyla. A do toho je tu ještě to divné statické napětí, které způsobuje mrazení v zádech, kdy Ti čas od času po páteři prostě projede nějaký ten elektrický výboj. Dohromady to celé funguje opravdu neskutečně, tají se z toho dech.

Nějak se tu neubráním alespoň malému srovnání s předchozí nahrávkou under a red moon, z níž se na novince vytratila ona lehkost, uhlazenost a jakási čistota, jestli se to tak dá říct. Let yours be the last burning heart je více temná, více naléhavá, více hluboká a víc útočí na nervová zakončení. Na druhou stranu ale nečekej jakoukoliv depresivní záležitost, která se pomalu a smutně sune vpřed. Všechno se tu naopak neustále prolíná, míchá, propadá se a zase stoupá vzhůru. Tahle deska Tě ani na okamžik nepustí ze svého sevření, které ale není nijak pevné. Nemá důvod Tě držet, protože moc dobře ví, že neodejdeš, dokud nenastane úplné ticho a než se poslední tóny vytratí kdesi za neviditelným, ale tušeným horizontem. Tam, kde ožívají všechny ty barevné a rozzářené světy, k nimž vede cesta lemovaná jinými barvami a jinými světly. A všechno tohle se prostě občas slije ve velkou těkající hmotu, která svojí přitažlivostí porušuje pravidla vesmíru. Do doby, než zase nastane prázdno, ticho, neurčito, než se zase mohou z popela rodit nové myšlenky.

Tohle album si s Tebou bude pohrávat, nic s tím neuděláš. Budě Tě provokovat, zlobit, dloubat do Tebe, bude nesnesitelně blízko, stejně jako nesnesitelně daleko. Bude na Tebe naléhat a bude se ztrácet. Bude toho spousta, co s touhle deskou zažiješ, ale vždycky to bude něco zajímavého, něco, co Ti zůstane v hlavě. Musím se přiznat, že ani po několika posleších jsem to ještě asi úplně nezpracoval. Tu nezměrnou hloubku, která jako by snad ani neměla konec. A hlavně to napětí, díky němuž se vždycky jen usměješ a pustíš se do toho znova. Napětí, co prochází celým tělem a rozechvívá všechny jeho části. Ono se tak nějak stane i Tvojí součástí, provázáním mezi Tebou a nahrávkou tak, aby Ti jednotlivé tóny vyvolávali ten správný tlak, aby to do sebe zapadlo. Každá jednotlivá část na své místo, s každým poslechem jinak tvarované a neukotvené.  

Zkus se prostě uvolnit, zkus nechat okolní svět plynout, ale zároveň ho zkus vnímat. Nech se unášet, ale zase se zkus nenechat unést. Ono to půjde, není ani potřeba o tom mluvit. Tahle deska se sama postará o to, co je a co není správné, postará se o Tebe, postará se o to, aby si na ni jen tak nezapomněl. Ví, kam má sáhnout, kde přitlačit a kde zase ubrat. Umí trefit ten správný okamžik, vteřinu, aby se to povedlo. Všechno tohle ovládá a hned při prvním setkání Ti to taky předvede. Tak se pozorně dívej a ještě pozorněji poslouchej. Tohle je prostě nádhera.