Švedská postrocková formace Pershagen má venku nové, v pořadí už čtvrté, dlouhohrající album s názvem Hilma. To následuje čtyři roky starou desku Tarfala a je to opravdu nesmírně silný materiál. Deska vyšla jako digital a vinyl u Lövely Records.

Pershagen jsou mojí srdeční záležitostí. Hudba téhle kapely je pro mě v mnoha ohledech jiná, zvláštní, víc hypnotizující, víc zasněná, víc bouřlivá. Postrock v podání Pershagen dostává úplně jiný rozměr. A ještě zcela jiný rozměr pak získává tím, že se Pershagen nebojí do postrocku nacpat i jiné vlivy. Výsledek je ale až neskutečný. Nálady, které tahle čtveřice zvládne do svojí hudby promítnout, jsou odzbrojující. A každá další deska téhle švédské party je jiná, umí překvapit, umí zasáhnout, umí zcela ochromit. Nejinak je tomu u Hilmy. Směs postrocku a psychedelie se tu prolíná s naprostou dechberoucí atmosférou, která má v některých polohách neuvěřitelnou hloubkou a dokáže přesně trefit nervová zakončení. V tomhle je pro mě hudba Pershagen naprosto jedinečná. V případě některých melodiích má člověk chuť se prostě rozplynout, ztratit se ze světa, přijde chvíle, kdy ho pohltí trans a nepustí. V jiných případech je to zásah do slabin, kdy se člověku podlomí kolena, ale zároveň si uvědomuje všechno tíhu světa. Přesně tohle v sobě skrývá třeba track Hilma. Celé nové album si krásně hraje s atmosférou, kterou na posluchače hrne v několika vrstvách. Při poslechu jsem se místy cítil nepříjemně nebo neklidně, když zrovna tahle vrstva přehlušila ty ostatní. Ale i tak to byl neskutečný zážitek. Celé to pnutí, kdy se tahle neklidná a drtivá atmosféra pomalu valí vpřed a člověk jen čeká, co přijde po ní, jestli zklidnění nebo ještě víc napětí, je opravdu strhující. Když pak přijde uvolnění, všechno povolí a tělem se rozlije těžko popsatelné teplo. Všechny zvuky, všechny detaily se tu promítají neskutečnou vahou a mají neodmyslitelný význam a svoje místo. Působí niterně a pronikají do celého těla. Každý jeden zvuk, jeden detail jen a jen prohlubuje atmosféru a prožitek z poslechu, který je místy opravdu plný proměnlivého napětí a vezme člověka do míst, kam by se sám možná ani neodvážil.

A právě to, že hudba Pershagen umí v člověku vyvolat ty nejsilnější emoce a pocity, ji dělá pro mě jedinečnou a neopakovatelnou. Emoce, které člověk někdy neumí ani popsat, silné pocity, co vytrhnou z reality a odhodí kamsi až za oblast snění. Hudba Pershagen je očistná pouť, je to cesta nabitá magií, cesta skrze sebe sama do neobjevených míst. A na jejím konci vlastně není konec, protože všechno jiskří a bouří a utichá jen velmi pomalu s dlouhým dozníváním. A takový konec nabízí i Hilma. Po všech náladách, kterými je tahle deska natřískaná až po okraj, přichází absolutní zklidnění, znovuzrození, objevení. Poslední skladba Archangelska člověka rozechvěje, aby mu ukázala, že je všechno v pořádku ale zároveň mu připomněla, že může pokračovat dál, protože hranice tady byly posunuty. Všechno utichá a zdánlivě usíná, protože pro tuto chvíli bylo řečeno vše. Je potřeba to zpracovat a nechat působit. Pak se dostaví účinek, silný a dlouho trvající. Tohle je Hilma, dechberoucí cesta.

Každá deska Pershagen je jiná, to už tady padlo, každá má svoje kouzlo, ale každá z nich umí člověka zachytit. Hilma toto celé jen potvrzuje. Na desce není jediná chvíle, která by neprohlubovala celkový dojem. Žádné slabé nebo prázdné místo, nic, co by narušilo na začátku nastavený ráz. Hilma jednoduše nemá chybu. Nutno ale také podotknout, že to, jak do hloubky umí Pershagen jít, dělá jejich hudbu vlastně až rituální, příležitostnou nebo slavnostní a přitom neskutečně intimní. Že v tom je spousta protikladů? Je, ale vůbec na tom nesejde. Pershagen jsou celí takoví.  Udělej si čas a vydej se s nimi na cestu, rozhodně to stojí za to. Je v podstatě jedno, kde začneš, Pershagen Tě stejně uloví.