Letošní jaro přineslo poměrně dost tuzemských nahrávek. A dost poměrně zajímavých tuzemských nahrávek. A protože klasicky nestíhám, i když bych stíhat chtěl, tak se k některým věcem dostávám až se zpožděním. A musím se přiznat, že jsem na tuhle desku byl docela zvědav, i přesto, že je tak trochu mimo můj obvyklý rank. Pokud se to dá říct takhle. Tahle domací nahrávka se jmenuje Slothmachine, vyšla ve druhé polovině května a stojí za ní brněnská čtveřice Sloth. Desku najdeš jak v digitální podobě, klasicky s poslechem na bandcampu, tak i jako dvanáctipalcový vinyl, který si vzali na starosti v Kabinet Records. Šest tracků, stopáž přes čtyřiatřicet minut a neskutečná nálož něčeho, čemu můžeš říkat heavy psych stoner doom. Prostě se připrav na pořádně valivej a hutnej zvuk, co toho v sobě skloubí víc než dost.

Jakože asi by mě nenapadlo, že si tohle úplně dobrovolně poslechnu. Jasně, trochu nadsázky nikdy neuškodí a pomalý, pěkně tažený tóny mi nikdy nevadily, ale… Už když jsem před časem Sloth nějak víc zaregistroval a dopřál si poslech, tak v tom postě něco bylo. Něco, co mě nutilo se párkrát vracet, občas sledovat dění kolem kapely, vyrazit na jejich gig a pak si pustit tuhle desku a hodně si ji užit. Zvláštní mix zvuku, kde je fakt nějaký ten doom vibe, psychedelie tam je určitě taky a stoner samozřejmě nesmí chybět. A heavy zvuk? No jasně, tvl, je to heavy jako prase. Zkreslený kytary, co Tě naladí na rock’n’rollovou vlnu a zní to tu a tam, jak z osmdesátek. Chvíli si říkáš, to je skoro Hendrix nebo něco jako Grateful Dead, ale pak Tě to totálně rozseká dalším mocným přívalem nekompromisních riffů. No, a právě tohle smíchání všech zmíněných věcí funguje u Sloth naprosto dokonale. Kytary řežou do uší, ale tak nějak tlumeně, i když to ve skutečně tlumený vůbec není, protože tu je všechno zatraceně nahlas.

Nejsem stoner people, ale můžu si dovolit napsat, že tu slyším něco, co už jsem někdy někde předtím slyšel. Ne vykrádačka, ale povedená asociace. A trochu toho tvrdšího r’n’r patosu tady taky najdeš. Není to vůbec na škodu, naopak to jde skvěle do kupy. A patos jednoduše proto, že i tohle dokonale pasuje k projevu Sloth. On to by nakonec možná právě ten živák, kterým si měl zcela získali na svoji stranu. Bylo v tom něco, co semnou hnulo. Hluk, nálada, tempo…. Všechno malinko jinak, ale správně, od všeho v dostatečném množství. A jo, to se mi moc líbí. Není to přehnaně temný, přehnaně pomalý, přehnaně rozeznělý, přehnaně nahlas. Není to prostě přehnaně přehnaný. Občas malinko víc dramatický, ale naprosto v pořádku. Jasně, že bych možná uvítal víc temný a dusivý zvuk, víc slow záležitost nebo aby to smrdělo apokalypsou nad barem někde daleko za městem. Jenže, tady v tom případě není nic z toho potřeba. Sloth si jsou vlastní cestou a přesvědčí Tě, proč se máš přidat a jít s nimi. Každý prvek tu sedí, je to uvařeno s přesností jednotlivých ingrediencí a jejich rozložením. Těch třicet čtyři minut uteče jako voda a nenašel jsem  tady slabý chvíle nebo momenty, kdy bych se jakkoliv nudil. Jede to. Někdy pomalu, jindy o něco rychleji. Vzpomněl jsem si u toho na Backyard Babies, co do mě jeden ze spolužáků hustil na středí, ale třeba i na The Bones nebo The Hellacopters, k nimž jsem si radši došel sám. Na několika místech má tahle nahrávka dost emerický zvuk, kdy zase spíš z volné asociace myslím na Velvet Underground. Sečteno a podtrženo se vyplatí tuhle nahrávku neminout. Je skvělá. A to píšu jako někdo, kdo si od stoneru sice udržuje odstup, stejně jako od psychedelic, ale občas k tomu zabloudí. A slovo heavy mě děsí někdy až moc. Ale znovu musím zopakovat, že Sloth se podařilo dát dohromady něco parádního, kde všechno má svoje místo. A tenhle mix Tě bez diskusí pohltí. Běž do toho po hlavě.