Už nějakou dobu se o tom mluvilo, někdo na to dokonce dychtivě čekal, ale pořád bylo jaksi ticho po pěšině. I když, jak se to vezme. Protože jistý humbuk tu byl i tak. Kolem téhle vlastně pořád ještě nové kapely vzniklo možná dokonce jisté mystérium, které vždycky končilo otázkou „kdy už bude ta deska“. Takový standard, kdy si kapela dovolí začít hrát bez jakékoliv nahrávky. No, a tak se stalo, že pražští Čokl nakonec v polovině července tu svoji debutovou nahrávku vydali. Jmenuje se Ze řetězu, najdeš na ní čtyři tracky rozprostřené do necelých devíti minut, a tedy solidní porci hardcore-punku. Nahrávka je k dispozici zatím jen v digitální podobě, takže poslech klasicky na bandcampu, ale něco se tak povídá o tom, že by měla vyjít i fyzicky na nějakém nosiči.

No a co ta hudba? Za mě osobně hodně velký překvapení. Něco mezi chain punkem a hardcorem, takže si to prostě zjednodušíme a budeme tomu říkat hardcore-punk. A za sebe jsem rád, že toho punku tam není málo a má to pořádnou sílu. Obrovským plusem téhle nahrávky je její nezkrotná energie, živelnost, jistá agresivita, která Tě popouzí k tomu zatnout ruce v pěst a do něčeho praštit, rozběhnout se dost možná proti zdi. Je to v tom něco brutálního, co musí ven. Něco, co musíš pustit Ze řetězu, že jo. Dost mě tady baví taky srozumitelnost pěkně vyhrocenýho, nervního a vzteklýho vokálu. Můžeš tak v klidu vnímat parádní texty, nic se nikde neztrácí, neutápí. Celkově tím pak vynikne právě ona vzteklost, která Tě nutí být furt ve střehu a hlídat si, odkud by mohla přijít rána. Jenže dost rychle zjistíš, že Čokl je prostě Čokl a nevyzpytatelnost je mu více než vlastní. Takže, když si budeš krýt nohy, půjde Ti po ruce a když si budeš dávat pozor na ruce, vrhne se Ti na záda. Prostě pouliční bestie, kterou se nevyplatí moc dráždit.

Čokl tady jde s kůží na trh a musím říct, že tenhle přístup se mi hodně líbí. Žádný oťukávání, prostě totální destrukce, emoce, vztek, frustrace, smutek. Chtít rozkopnout dveře a udělat to tak, že si to všichni kolem budou pamatovat. Něco jako vlastní zničení terapeutickou formou nebo tak něco. Z týhle nahrávky je totiž skutečně cítit, že jde až na dřeň, že to tahle kapela myslí smrtelně vážně a nemá problém Ti to kdykoliv předvést. Jakákoliv drobnost se ztratí právě v energii a atmosféře, kterou Čokl dokáže vytvořit a udržet. Vnímáš to jako kdyby Tebou smýkal elektrický proud, a to je dobře. Protože v tom je ukrytá ta krása, která sice může bolet a být nepříjemná, ale důležitý je výsledek a ten blažený pocit na konci a v tomhle případě teda i po té cestě. A že to je někdy nihilistický a polámaný? To teda je, a i tady to je jedině dobře, protože pokud se jdeš zničit, tak to nebude nic hezkýho. Čokl představili hodně povedenou věc, která Tě dokáže pěkně uzemnit. Tu dravost, která z toho leze si jednoduše musíš zažít. Sama se neudělá, ale sama Tě sejme jednou ranou. Takže ano, Čokl se urval Ze řetězu a je to jedině dobře.