No, a když už jsme u těch sólo projektů a u šílených věcí, tak proč v tom nepokračovat, že ano. A tohle je teda ve výsledku šílenost snad ještě větší. Poskládaná z různých částic, které se občas tváří, že vůbec nejdou k sobě, ale vlastně to zapadá jako ta nejbarevnější mozaika. Ono je to samo o sobě hodně barevné a vesele skličující. Nebo možná radostně nasrané a zkroucené do prapodivného tvaru. Tak a tahle záležitost nese název Tununka a předhodí Ti avant-garde fast ska jazz violence. Zní to zvláštně? No jasně, že jo, protože to je na hlavu postavený, ale není problém si to oblíbit. Ve druhé polovině prosince se tenhle projekt vytasil s novou nahrávkou, která už jen názvem dokresluje svoji odlišnost. Nově představená věc nese název Tamňa, najdeš ji aktuálně jen v podobě digitálu s poslechem na bandcampu a obsahem budiž jedenáct tracků v celkové délce pěti a půl minut. Tahle avantgarda Ti hlavu zamotá tak rychle a mocně, že ji nebude moct nějakou dobu rozmotat. Nicméně si na takový stav i zvykneš a velice si ho oblíbíš.

To je furt keců, jak je to skáčko špatný a zlý a že jenom tvrdou hudbou je člověk živ. A pak se to umně naroubuje, namixuje, spojí a promíchá a je tu časovaná nálož, která jen čeká na to, až ji odjistíš. Pak už je na Tobě, jestli budeš utíkat rychle, pomalu nebo budeš stát s prstem zaraženým v nose a budeš sledovat, jak vypadá exploze z bezprostřední blízkosti. V případě Tununky je ale jedním z hlavních prvků přirozenost, s níž to všechno jede kupředu. Ačkoliv to zní vážně prazvláštně a mohl by z toho být solidní paskvil, nic tady není na silu a nenajdeš tu ani snahu být přehnaně originální, byť tohle je originální vážně dost. Snadno tady uvěříš vedenému a občas mírně psychopatickému projevu, který je štiplavý a drzý až na půdu. V tomhle ohledu se ale není moc čemu divit, jelikož za Tununkou najdeš hlas Interpunkce, Terminatora X a Lady Gaza. A to ještě není všechno, ani nemusíš nikam volat a jako bonus tady získáš druhý kousavý vokál, který taky moc dobře znáš, a to třeba z kapel jako Sheeva Yoga, Prügelknabe, Lickspit atd. A otázka, jak to asi může vypadat, když si jeden blázen pozve na nahrávku hostovat dalšího šílence, se stává zcela bezpředmětnou. Jestli se chceš ptát proč, tak Ti to asi ještě nedošlo a je tedy třeba přiložit hlavu k repráku a nahlas zapnout, případně pak mezi dveře a futra a zabouchnout. Bude to fungovat, neboj.

Hned první skladba s názvem Nice people finish last Ti zasadí nemilosrdnou kopačku a rozjede parádní jízdu, kdy se nezbavíš potutelného úsměvu, husí kůže a tiku v levém oku. Tohle je opener, jaký má být a rozprostře před Tebou plátno, na které pak v dalších okamžicích bude nekontrolovatelně, ale i řízeně stříkat barva a na konci bude nejspíš zničeno, zapáleno, hozeno do propasti. Fůze jazzových linek, klapavého ska rytmu, chaosu fastcoru nebo powerviolence a experimentálního obraceče času Ti nedá spát, nedá Ti na vteřinu pokoj a bude do Tebe tak dlouho dloubat a šťouchat, až nakonec podlehneš. A když třeba náhodou ne, tak se zblázníš, je to jednoduchý jako facka, kterou za těch pět minut opakovaně ucítíš ve tváři. V nejhorším případě nakonec zjistíš, že jen běháš s kudlou v zádech. Všechny kecy si tedy aktuálně nech a běž se přesvědčit, jak může něco takového znít. Pět minut, kdy nebudeš vědět, co se děje, jestli sníš nebo seš vzhůru. Jestli svět ještě dává smysl, jestli náhodou není všechno jinak a jestli se třeba pravda neskrývá někde tam venku. Oči neví, chybí kód. Co asi chtěl básník říct?